Marie Hošková
Neutralita, abstinence a terapeutická aliance
(přednáška pro ČPS 20.1.2011)

Neutralita psychoanalytika je považována za jednu ze základních podmínek psychoanalytického procesu, základní etický postoj patřící k známé triádě spolu s požadavkem na analytikovu abstinenci a anonymitu. Tato etická pravidla vstřebáváme po dobu celého výcviku v psychoanalýze.

V klinické psychoanalytické praxi se ale často při práci s pacienty ocitáme v situaci, kdy je pro nás obtížné udržet analyzující funkci a v emočně nabité atmosféře zachovat vůči pacientovi neutrální pozici. Čelíme například dilematu, jak se postavit náporu provokativních otázek, nespravedlivému obviňování, nebo ohrožujícímu chování našich pacientů, i když víme, že je zcela v intencích jejich negativního přenosu. Klademe si otázku, zda stačí tyto jevy interpretovat, co máme ještě mlčky vydržet, či zda by nebylo lepší pro nás i pro pacienta, přeci jen jej konfrontovat s faktem, že jsme jakožto analytici také živí lidé a tudíž zda nemáme své pocity vůči pacientovi vyjevit a použít v psychoanalytické situaci. Ukázalo se, že těmito otázkami se zabývají všichni analytici tím více, čím více vstupuje do hry otázka aktivního využití protipřenosu a úvahy o vlivu analytikovy (nejen verbální) subjektivity pro analytický proces. V dnešní psychoanalýze se vlivem různých nových přístupů zvětšovala a možná stále zvětšuje určitá divergence v tom, jak tento etický požadavek chápat. Diskurs se týká především míry angažovanosti psychoanalytika a vlivu jeho subjektivity na psychoanalytický proces a spolu s tímto trendem je kladen důraz na zkoumání techniky zacházení s protipřenosovými jevy. Nové koncepty, jako např. enactment (přenosové, protipřenosové odehrání /Gerrard 2007, Steiner 2006, Levinson, Ivey 2008/, kdy může analytik pod tlakem odehrát pacientovu fantazii či své protipřenosové přání), self - disclosure analytika /Bollas,1992, Hanly 1998, Meissner 2002/, koncept metalizace /Fonagy, Target, 2003/, koncept ego-kůže /Bick/1968/, Anzieu,/1985/ významně přispívají komplexnějšímu porozumění psychoanalytickému procesu, zároveň však posouvají nároky na psychoanalytikovy profesní a osobnostní kvality, hlavně na jeho reflektivní a naslouchací funkci. Odvaha popsat klinickou zkušenost s různými formami porušení hranic analytické situace (tzv. boundary violations, Gabbard, Lester 1995), včetně sexuálního zneužití v analytickém vztahu, apelují na nutnost se tématem analytikova etického postoje stále detailně zabývat a strukturovat přípustnou mez toho, co do psychoanalytické situace patří a co nikoliv. Takřka každý analytik se někdy setkal s tím, jak těžké je dodržet psaná pravidla, pokud si chce zachovat svou přirozenost, spontaneitu a styl - i když je se svou analytickou funkcí úspěšně identifikován. V literatuře však nacházíme i příklady, kdy porušení pravidel se ukázalo být nezbytné (viz případ Charlese Hanlyho, in Hubner, 2009). Snaha zabývat se postojem psychoanalytika vychází ze zkušenosti psychoanalytické léčby prakticky od samého počátku. Již v Radách lékaři při psychoanalytické léčbě z roku 1912 Freud navrhuje: "Lékař má být pro analyzovanou osobu neprůhledný a tak jako zrcadlo nemá ukazovat nic jiného, než co je ukázáno jemu samému". Freud si byl v té době již vědom obrovského svodu, jakým pro lékaře psychoanalytická situace může být, co do gratifikace emocionálního sycení či uspokojení touhy po moci.

V práci Poznámky o přenosové lásce z r. 1915 se
Freud zabývá postojem zdrženlivosti, - indiference - jakožto jediné možné odpovědi na bouřlivé emoce, které během psychoanalýzy vznikají a jejichž zdrojem je často odpor. Píše, že analytik by se měl vyvarovat protipřenosu, "musí rozpoznat, že pacientčino zamilování je vynuceno analytickou situací" a že takovéto hnutí nemůže připisovat své osobě" /str 266/. Dále se zabývá otázkou, "jak si má analytik počínat, aby neztroskotal?" Nesmí emocionální nároky pacienta ani přijmout, ani uspokojit - ale také nesmí vyzývat k jejich potlačení. Freud dále uvažuje , že "analytik musí vést trojí boj: ve svém nitru proti silám, které by ho chtěly odvést od analytické práce, dále boj za obhajobu analýzy proti protivníkům, kteří pochybují o významu těchto sil pro léčbu a proti pacientům, kteří chtějí během léčby analytika zaujmout svými nezkrotnými vášněmi". S tím můžeme dnes souhlasit. … "Psychoanalytik ví, že pracuje s těmi nejvýbušnějšími silami a potřebuje tutéž obezřetnost a svědomitost jako chemik..." /str. 275/.

Termínu
"neutralita" poprvé použil Strachey jako anglický překlad Freudova pojmu zdrženlivost (die Indifferenz) a formuluje jej jako takové chování analytika, které umožňuje pacientovi pokračování v léčbě, když zároveň snese i míru jeho angažovanosti a zájmu. Neutralita jako metafora přenesená z oblasti vojenství nebo politiky reprezentuje území mezi dvěma nepřátelskými tábory, kdy pozice vyjednavače nárokuje respekt k oběma stranám konfliktu a snahu najít východisko pomocí dialogu. Hlavní prioritou neutrálního území však bylo neangažovat se v konfliktu nepřátelských stran. Toto pojetí neutrality je víceméně poplatné strukturálnímu modelu psyché a v dnešní psychoanalýze se od něho upouští. Někteří analytici pochopili tento požadavek tak, že abstinentní chování chápali jako neangažované chování. Dle Schaffera /1983/ je stále mnoho analytiků, kteří preferují určitý formalismus a vystupování inkognito.

Poland /1984/ proto zdůrazňuje zásadu rozlišovat mezi neutralitou a abstinentním chováním analytika. Být neutrální znamená pro analytika zaujetí takového mentálního postoje, v němž nepodřizuje léčbu určitým ideálům, zásadám či hodnotám. Abstinence znamená nevyhovět pacientovým přenosovým nárokům a tužbám tím, že bychom změnili své chování komplementárně k pacientovu. Dotaženo do konce, někteří analytici dokonce považují přísnou abstinenci za porušení neutrality, když např. jejich mlčení může mít charakter hostilního jednání (jak upozornil Herbert Schlesinger, 2003). Požadavek na otevřenost vůči pacientovým volným asociacím implikuje respekt vůči jakýmkoli mentálním obsahům, které pacient přinese. Zde se pro analytika otevírá i možnost být pacientem nevědomě manipulován, aby se choval v souladu s jeho vnitřní fantazií. Hybnou silou psychoanalytického procesu je totiž napětí mezi pacientovou nevědomou snahou vytvořit pole pro odehrání, uspokojení a reparaci a snahou analytika odolat tendenci ke komplementární odezvě ve prospěch pozorování, naslouchání, porozumění a posléze interpretaci nevědomé motivace a jejích vývojových zdrojů. Enactmentu jako formě protipřenosového odehrání je analytik coby spolutvůrce psychoanalytického procesu vystaven téměř neustále.

Podle
Laplanche a Pontalise /1967/ je abstinence analytika takové pravidlo, které umožňuje pacientovi co nejméně náhradního uspokojení pro jeho symptomy. Analytik by měl z principu snést svou frustrující roli v psa procesu, když odmítne pacientovy nároky na náhradní uspokojení nebo odehrání role, kterou mu přisuzuje. Obava z toho, že pacientovi bude poskytnuto uspokojení je posilována pudovou teorií. Pod jejím vlivem vznikl ideál úplné abstinence, jehož cílem bylo navození zvýšení intrapsychického tlaku, odepření oidipských uspokojení a odvedení psychické energie k oživování vzpomínek. Také analytik by se měl zříci jakékoli satisfakce svých pudových přání. Dovedeno do extrému, představíme si Jiránkovu karikaturu zasmušilého psychoanalytika, sedícího stroze ve svém křesle.

Chceme- li se vztahovat k pacientovým vědomým a nevědomým konfliktům, jako k cíli, kam by PA měla směřovat, k otázce neutrality a abstinence neodmyslitelně patří nejen
anonymita analytika, ale i význam spolupracujícího vztahu k němu, pracovní aliance a jasná definice rámce psychoanalytické situace jakožto podmínky bezpečí. Anonymita samozřejmě nemůže být nikdy absolutní, ale má být natolik dostačující, aby se analytik i pacient nezapletli do takových překážek, které by mohly vytvořit prostor pro kořistění a manipulaci mocí, či možnost zaplavení pacientova mentálního prostoru nevyžádanými informacemi o analytikovi. Anonymita analytika je však také relativní pojem. Ukazuje se, že pacienti si nás vybírají - při úvodním interview, někdy si daleko dříve shánějí informace a ve volbě analytika uplatní svá nevědomá přání po reparaci vnitřních transferenčních objektů.

Kris
/1982/ zdůrazňuje neustálý respekt k volným asociacím pacienta, které jsou jeho privátní sférou a pomáhají vyjádřit jeho pocity, přání a potřeby tak, jak se reprezentují symbolicky v jeho self. Reprezentují nejen to, jak jsou s tělem spjaty, ale i to, jak jsou od těla vzdáleny. Díky bezpečí rámce psychoanalytické situace a analytické funkci může pacient opět spojit ztracené souvislosti psychických obsahů s jejich tělesnou reprezentací. Právě asymetričnost analytické situace a neutralita analytika jsou mocným terapeutickým nástrojem, který umožňuje destabilizovat konfliktní síly v pacientově mysli a zároveň stabilizovat citlivé oblasti vlastní zkušenosti. Požadavek volné asociace v bezpečí rámce psychoanalytické situace probouzí stále probíhající konfrontaci pac. s jeho sebeposuzující a sebetrestající tendencí, která se stává živnou půdou pro manifestaci přenosových očekávání od analytika a zároveň umožňuje pacientovi být zároveň pozorovatelem i účastníkem tohoto procesu. Asymetričnost psychoanalytické situace také podporuje regresívní proces. Analytikovo naslouchání tedy vyžaduje specifickou schopnost naladit se na mnoho stupňů diskursu - na to, co pacient říká, co by mohl říci, co vyjadřuje neverbálně, o čem mlčí - a zároveň reflektovat nejen vlastní afektivní a fyzickou odpověď, ale i okolnosti, které ovlivňují fokus analytikovy pozornosti. Tím je např. jeho teoretické zaměření a technická výbava, ale samozřejmě také víceméně reflektovaná identita v rámci širší skupiny psychoanalytiků.

Neutralita by měla být komplexním mentálním postojem k pacientovu vnitřnímu světu a měla by umožnit pacientovi nalézt v analytikovi co nejširší oblast reprezentací, díky níž objeví novou cestu či nový způsob uchopení vnitřní reality. Neměla by být redukována pouze na behaviorální aspekt, který se týká analytikova chování a rozhodování. Těžištěm této dimenze neutrality je vědomí, že pacientovy pocity, fantazie a přání vyjevují pouze manifestní část jeho příběhu. Neutralita umožňuje trpělivě očekávat vyjevení hlubších a zatím skrytých souvislosti a respektovat takovou sekvenci témat, kterou umožní pacientův proces sám. Axel Hoffer/1985/, autor dnes již klasické práce o psychoanalytické neutralitě, upozorňuje na její tři hlavní dimenze:
1) Neutralita ve vztahu ke konfliktu (intrapsychický konflikt, či strukturální deficit, který je zakrytý konfliktem) jakožto optimální pozice, ze které analytik může reflektovat klinická data, která zároveň usměrňuje a limituje analytikův názor.
Vůči jakým konfliktům mám být neutrální? Do kterých konfliktů se cítím být vtažen, které nyní rozpoznávám? Jaké tendence mých osobních zkušeností, teoretické sklony či technické možnosti jsou v současné chvíli osloveny?
2/ Neutralita ve vztahu k pocitům
Zdrženlivost vůči pocitům, distance, stažení vlastní citové angažovanosti či opětování.
3/ Neutralita ve vztahu k moci - zahrnuje snahu stát stranou, neovlivňovat žádnou z konfliktních sil, neuplatnit moc danou asymetrií psychoanalytického vztah. Analytik by neměl mít předsudky vůči pacientovu materiálu, měl by se zříci sugestivních technik a přímých rad, neměl by sledovat své vlastní hodnotové systémy.

V osmdesátých letech se uskutečnila
panelová diskuse na půdě Americké psychoanalytické asociace, kde byla otázka neutrality diskutována s cílem tento koncept znovu definovat na základě konfrontace praktických zkušeností analytiků z různých částí světa. Ukázalo se, že princip neutrality psychoanalytika nelze požadovat absolutně.
Spektrum názorů a zkušeností přinesli jak zastánci klasické techniky s důrazem na přísné dodržování abstinentního chování, tak zástupci postkleiniánů i vyznavači teorie vztahové analýzy.
Pro některé autory je analytický postoj
vždy součástí přenosu a zvažují, zda vůbec některé interpretace lze vnímat nepřenosově /Gill, Stone/. To se týká i diskuse kolem konceptu terapeutické aliance, který popsala Elizabeth Zetzelová /1956/ jako spolupracující aspekt ve vztahu mezi analytikem a pacientem umožňující vytvořit kontrakt a rámec procesu. Mnoho analytiků tento koncept vidí jako problematický, protože nelze odhadnout míru přenosových jevů, které v něm hrají roli. Můžeme souhlasit se slovy Herberta Schlesingera /1995/, kteřý říká, že "čím více se snažíme oddělovat reálné aspekty vztahu od přenosových, tím nezřetelnější se nám tento rozdíl jeví".
Klinická viněta:
Mladá pacientka je čtyři roky v psychoanalýze. Přišla kvůli neschopnosti navázat láskyplný vztah k partnerovi. V iniciální fázi pa vyjadřovala láskyplné pocity i sexuální fantazie vůči terapeutovi, ale později jej začala zahrnovat stížnostmi, výčitkami, napadala společnou práci. Interpretace její hostility, nevědomé závisti, přání provokovat sadistické a zlostné reakce v terapeutovi, nebrala na vědomí. V jedné takové hodině, kdy si stěžovala, se odmlčela a po té řekla: "Nebaví mne to s Vámi" a dále mlčela. Terapeut měl chuť opáčit sarkastickou poznámkou, ale uvědomil si, že je to pacientka, nikoli příbuzná nebo přítelkyně. Místo toho opáčil: "Ano, tato hodina plná stěžování a vyčítání, rýpání a zase stěžování, je nepříjemná". Pacientka byla překvapená: "Takové věci nemáte říkat! Vy přece máte být neutrální! Říkáte že rýpám a otravuju, to není analytické, to je útok!" Odmlčela se a já odpověděl: "Neměl jsem v úmyslu na Vás útočit, jen jsem Vás konfrontoval s tím, že hodiny plné výčitek a stížností jsou pro mne těžké. To je část reality, kterou jste nechtěla vidět, ale měla byste." Pacientka odpověděla plačtivě: "Můj Bože, já nikdy nemyslela na Vaše pocity. Pokládala jsem Vás za osobu, která má všechno vydržet a mít se mnou trpělivost! Nyní vidím, že jsem Vám ubližovala. … Pláč… ticho… jak mně někdo může mít rád? Asi nikdo….Nyní Vám děkuji, že jste mi otevřel oči. Raději bych Vás nenáviděla a ponížila, než takhle otravovala.Toto asi byl způsob, jak Vás držet co nejdál." Odpověděl jsem: "A také jak jste se Vy mohla držet daleko ode mne. Nenávist lidi spíše sbližuje." Hodina skončila a terapeut dodává, že otravných hodin měli ještě pár, ale nenávistných hodně. /Ralf Greenson/
Terapeut si byl samozřejmě vědom protipřenosových pocitů, ale hodina měla terapeutický efekt. Dále uvažuje, že pokud by pacientce neodpověděl, a raději mlčel, bylo by to výsledkem strachu z protipřenosu. Situace si vyžadovala intervenci a možnost usměrnit tuto neprůchodnost. Kdyby pacientce odpověděl: "Ano, máte pravdu, že pracovat s Vámi je otrava", by bylo neadekvátní. I když jeho odpověď vyšla z protipřenosu, zůstal na neutrální pozici a pomohl pacientce uvědomit si, že její stížnosti jsou rýpavé, což bylo pro její ego dystonní."
Tato ukázka vypovídá o tom, jak neutralita, angažovanost, a snaha o zdrželnivost, můžou být často v konfuzi. Odpověď ve stylu: Ano, je těžké pracovat s někým, kdo si jen stěžuje a rýpá - je sice realistická, ale postrádá protipřenosový potenciál. Terapeut si klade otázku: Má být jako analytik pečlivě neutrální, ale zároveň mít upřímný zájem? Když terapeut pacientku se svými pocity konfrontoval, bylo to pro pacientku užitečné, mohla to přijmout jako část reality.
Klinická ukázka i následné úvahy ukazují, jak v konkrétní klinické situaci analytik zapojuje své aktuální protipřenosové pocity, zkoumá je pod zorným úhlem psychoanalytického postoje a následně je využívá pro intervenci. To, jak pacientka tuto interpretaci přijímá, potvrzuje, že se oba posunuli dál v společném procesu
.
V
analytickém vztahu jsou koncepty neutrality, abstinence a anonymity či koncept pracovní aliance budovány defenzivně - jako možnost izolovat afektivní prožívání analytika od komplementárního prožívání pacienta. Analytik si musí uvědomit vlastní konflikty nezávisle na pacientovi. Rozpoznat svá přání vůči pacientovi a pacientovy potřeby vůči sobě. S tím souvisí mocenský aspekt neutrality. Může mít analytik očekávání od pacienta, jeho spolupráce, od terapie, jejího cíle? Jestliže ano, jak může být neutrální? Neutralita znamená jakousi bezcílnost a souvisí také s otázkou času a terminace. Analytikovy cíle vůči pacientovi a analýze spočívají např. v odeznění symptomu,ve změně hodnotového systému, ve snaze učinit vědomým to, co bylo nevědomé. K dosažení těchto cílů záleží na teoretických východiscích: jak analytik definuje analytickou situaci- čas, místo, honorář - to často závisí na jeho potřebách sklonech i teorii. Domnívám se však, že určité "bezčasí"- víra v proces, který sám umožní vyjevení toho podstatného, o co pacientovi v konkrétním psychoanalytickém vztahu jde a co od svého analytika potřebuje, je to podstatné a týká se neutrality vzhledem k jakýmkoli plánům či očekáváním na straně analytika.
Analytik musí v každé hodině čelit
dilematu: má se soustředit více na vnější realitu pacienta či na jeho mysl? Gray /1973/ zjistil, že zájem o vnější okolnosti posilují odpor k vhledu do vnitřní reality pacienta a doporučuje, aby analytici kladli více důraz na funkci pacientovy mysli. Druhé dilema se týká interpretace - je její povaha přenosová? Nakolik? Jestliže se analytik zabývá pacientovou myslí, jak ho ovlivňuje jeho vlastní vnímání vnější reality? Analytikovi musí být jasné, z jakého hlediska vychází, což je výzva pro jeho neutralitu. Díky sebeanalýze si musí být vědom svých přesvědčení, východisek a předpokladů, aby se jich posléze mohl vzdát. S tím souvisí i téma tzv. self-disclosure, které je v současné analýze dosti kontroverzní (přehledně o jeho riziku píše Séchaud 2000). Hledisko vztahové a intersubjektivní perspektivy, která považuje analytika a jeho subjektivitu za významého partnera v psychoanalytickém procesu, považuje self-disclosure za jistých podmínek za tvořivý aspekt v analytickém dialogu. Na druhou stranu obhájci absolutní anonymity zdůrazňují význam neutrality a abstinence. Otázkou zůstává, co máme pod pojmem self-disclosure vlastně na mysli. Někteří analytici sem řadí např. informovanost o vážných okolnostech, které by mohly na průběh analýzy mít vliv (stěhování, vážná nemoc analytika), někteří považují za self-disclosure i sebenepatrnější odhalení svých pocitů, nebo odpověď na otázku, kterou pacient analytikovi položí. V tomto spektru můžeme zachytit mnoho inspirativních názorů, jak uvažovat o možnostech analytika uplatnit svůj vlastní styl a zároveň ctít psychoanalytický rámec a proces i s uplatněním etických principů neutrality a abstinence. Ukazuje se, že jako všechna rozhodnutí, která analytik činí, je i self-disclosure buď destruktivní nebo konstruktivní prvek, záleží, kdy, jak a kým se použije a v jaké fázi psychoanalytického procesu. V zásadě je nutno rozlišit mezi self-relevation (projev a styl analytika, jeho pohlaví, tón atd) a self- disclosure - rozhodnutí vyjevit např. vlastní pocity, či odpovědět na otázku. Pacientova otázka však je často spojena s nevědomým pozváním analytika k zamyšlení nad novým tématem, či interpretací, či signálem, že pacient chce v tuto chvíli od analytika něco slyšet. Nosné pro mě jsou v tomto ohledu práce W.W. Meissnera /2002/, který považuje neutralitu a alianci za těžiště, ze kterého analytik může s odvahou vzít v potaz jakoukoli otázku nebo žádost jako návrh na diskusi, aniž by na ni hned musel odpovědět. Pacient je povzbuzen vyjádřit více k danému tématu, pokud mu analytik např. řekne: "…možná není náhoda, že se mne teď potřebujete zeptat. Můžete o tom povědět více, co vás napadá?" Těžiště neutrality umožňuje analytikovi rozpoznat bezprostřední kontext vztahu k pacientovi, který umožní dost prostoru pro porozumění a intervenci. Nezbytné je udržení tzv.třetí pozice - kromě vnímání bezprostředního kontextu vnímám psychoanalytický proces jako celek, uvažuji, že v pozici analytika zastupuji kompletní rodičovský pár. Levine a Friedman/2000/ zdůrazňují, že hodnota jakékoli intervence, ke které se analytik rozhodne, závisí na naladění se na pacientovu fantazii nebo asociaci. Navzdory všem rozdílným názorům na self-disclosure mne překvapil Cooperův /1998/ postřeh, že self-disclosure a větší otevřenost vůči pacientovi najdeme spíše u klasických analytiků a daleko méně u vztahových analytiků. Je to dle Meissnera /2002/ dáno tím, že pokud se analytik nechá strhnout do koluze s pacientovým přenosovým přáním, snadno opouští analytickou pozici a jedná na bázi reálné interakce. Je pak narušena neutralita jakožto aspekt analyzující mysli analytika a je nahrazena falešnou empatií.
Závěrem tohoto zamyšlení nad neutralitou je možno shrnout, že analytikův postoj v psychoanalytické situaci zůstane vždy jedinečný a subjektivní, bude vždy ovlivněn teoretickou výbavou, kterou analytik upřednostňuje a hlediskem, které ho aktuálně osloví v psychoanalytické situaci. Dle Greenberga /1986/ a podobně také Coopera /1998/ nastává pokrok v léčbě díky
propracování trhlin v pocitech bezpečí. Je důležité, aby pacient mohl analytika vnímat jako zároveň starý (bezpečný) objekt a zároveň jako objekt nový, s nímž zažívá novou zkušenost, odlišnou od původních transferenčních objektů. Jestliže analytik nemůže být prožit jako nový objekt, analýza nikdy nezačne. Jestliže však není prožíván zároveň jako starý objekt, analýza nikdy neskončí.



LITERATURA
Cooper, S.H (1998a) Analyst subjectivity, analyst disclosure, and the aims of psychoanalysis. Psychoanal. Q. 67:379-406.
Cooper, S.H. (1998b) Countertransference disclosure and the conceptualization of analytic technique. Psychoanal. Q. 67:128-154.
Freud, S. (1912) Rady lékaři při psychoanalytické léčbě,. 8.kniha Sebraných spisů, J.Kocourek, Praha 1997.
Freud, S. (1915) Poznámky o přenosové lásce, 10.kniha Sebraných spisů, J.Kocourek, Praha 2002
Gabbard, G.O., & Lester, E.P. (1996) Boundaries and Boundary Violations in Psychoanalysis. New York: Basic Books.
Gill, M.M. (1983) The interpersonal paradigm and the degree of the therapist's involvement. Contemp. Psychoanal. 19:200-237.
Greenberg, J., & Mitchell, S. (1983) Object Relations in Psychoanalytic Theory. Cambridge: Harvard University Press.
Gray,P. (1973) Psychoanalytic Technique and the ego kapacity for viewing intra-psychic aktivity.J.Am. Psychoanal.Assn, 21,474-494
Hanly, C. (1998) Reflections on the analystš self-disclosure. Psychoanal.Inq.18: 550-565
Hubner,W. (2010) Nezbytnost porušení pravidel, Revue psychoanalytická psychoterapie, XII./2, 2010
Hoffer,A. (1985) Toward a Definition of Psychoanalytic Neutrality, J.Am.Psychoanal.Assn,33,771-795
Hoffman, I.Z. (1998) Ritual and Spontaneity in the Psychoanalytic Process. Hillsdale, NJ: Analytic Press.
Kernberg, O.F. (1996) The analyst's authority in the psychoanalytic situation. Psychoanal. Q. 65:137-157.
Kris,,A.O. (1982) Free Assotiation:Metod and Process. New York:Int.Univ.Press
Laplanche,Pontalis(1967) The Language of Psycho-analysis, New York, Bortin 1973
Levine, H.B. & Friedman, R.J. (2000) Intersubjectivity and interaction in the analytic relationship: A mainstream view. Psychoanal. Q. 69:63-92.
Marcus, D.M. (1998) Self-disclosure: The wrong issue. Psychoanal. Inq. 18:566-579. Assn. 40:1059-1087.
Meissner, W.W. (1998) Neutrality, abstinence, and the therapeutic alliance. J. Amer. Psychoanal. Assn. 46:1089-1128.
Meissner, W.W. (2000a) The many faces of analytic interaction. Psychoanal. Psychol. 17:512-546.
Meissner, W.W.( 2002) The Problem of Self-Disclosure in Psychoanalysis, J.Amer.Psychoanal.Assn., 50: 827-867
Poland,W.S. (1984) On the analyst ´s neutrality. J.Amer. Psychoanal. Assn 32,283-299
Renik, O. (1993) Technique in the light of the analyst's irreducible subjectivity. Psychoanal. Q. 62:553-571.
Renik, O. (1995) The ideal of the anonymous analyst and the problem of self-disclosure. Psychoanal. Q. 64:466-495.
Schafer, R. (1997) Tradition and Change in Psychoanalysis. Madison, CT: International Universities Press.
Séchaud, E. (2000) Panel report: Affective self-disclosure by the analyst. Int. J. Psycho-Anal. 81:164-165.
Schlesinger, H.J. (1995) The Process Of Interpretation And The Moment Of Change. J. Amer. Psychoanal. Assn., 43:663-688
Stone, L. (1961) The Psychoanalytic Situation. New York: International Universities Press.
Stolorow, R., & Atwood, G. (1997) Deconstructing the myth of the neutral analyst: An alternative from intersubjective systems theory. Psychoanal. Q. 66:431-449
Treurniet, N. (1997) On an ethic of psychoanalytic technique. Psychoanal. Q. 66:596-627.
Zetzel, E.R. (1956) The concept of transference. In The Capacity for Emotional Growth. New York: International Universities Press, 1970.


© Marie Hošková, 2011