Historie ČPS

Solitéři psychoanalýzy v českých zemích 1913–1928

Před vznikem Československa bylo v českých zemích jen několik málo jedinců, kteří si našli cestu k psychoanalýze a Freudovi. Mezi nejvýraznější patří Josef Reinhold, Frieda Tellerová, Franz Pollak, Otto Pötzl. Většina z nich byla ve spojení s Freudem a Vídeňskou psychoanalytickou společností, psychoanalýzu nepraktikovali jako takovou, ale využívali její poznatky a metody ve svých oborech.

1913: Lékař a filosof Josef Reinhold nastoupil do Priessnitzova léčebného sanatoria v Lázních Jeseník na střední Moravě a pacienty tam léčil také prostřednictvím psychoanalytických metod. Od roku 1911 byl členem Vídeňské psychoanalytické společnosti a rok předtím navštěvoval Freudovy semináře.

1920: Frieda Tellerová, dcera pražského knihkupce se zájmem o literaturu a umění, se stala členkou Vídeňské psychoanalytické společnosti a účastnila se Freudových seminářů. Následně publikovala psychoanalytické práce o umění a v Praze přednášela o psychoanalýze. V roce 1928 z Vídeňské společnosti vystoupila.

1921: Pražský lékař Franz Pollak v říjnu 1921 požádal o přijetí do Vídeňské psychoanalytické asociace. Spolu s profesorem Otto Pötzlem měli v úmyslu založit v Praze psychoanalytickou společnost, ale ze záměru sešlo.

1922: Profesor psychiatrie Otto Pötzl, který byl členem  Vídeňské psychoanalytické společnosti se stal vedoucím katedry psychiatrie na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze (do roku 1928).

1926: Vyšla první česká kniha o psychoanalyze od ne-psychoanalytika Rudolfa Součka.

Jaroslav Stuchlík a košický psychoanalytický kroužek (1919–1931) & Nikolaj Osipov a ruský psychiatrický kroužek (1925–1934)

Před vznikem oficiálně uznané Pražské psychoanalytické studijní skupiny (1933–1939) působila v Československu dvě uskupení zaměřená na psychoanalýzu, v jejichž čele stáli psychiatři Jaroslav Stuchlík a Nikolaj Jefgrafovič Osipov. Každý z nich kolem sebe soustředil skupinu mladších kolegů, z nichž někteří se od poloviny třicátých let dvacátého století podíleli na ustavení a fungování Pražské psychoanalytické studijní skupiny a po druhé světové válce se stali úspěšnými psychoanalytiky ve Spojených státech (E. Windholz, S. Lorand, J. Frank) anebo se zasloužili o zachování psychoanalytického výcviku v dobách nacistické okupace a následného stalinského a normalizačního období (Th. Dosužkov).

1913: Jaroslav Stuchlík se jako asistent Eugena Bleulera seznámil s C.G. Jungem.

1915: J. Stuchlík publikoval první českou psychoanalyticky zaměřenou studii a následně další práce o psychoanalýze v Haškovcově revue a Časopise lékařů českých.

1917: J. Stuchlík navázal ve Vídni kontakt s Freudem a dalšími psychoanalytiky, účastnil se schůzí tamní psychoanalytické společnosti a Freudových seminářů.

1919: J. Stuchlík se stal primářem neuropsychiatrického oddělení nemocnice v Košicích a zorganizoval kolem sebe skupinu mladších kolegů se zájmem o psychoanalýzu tzv. košický psychoanalytický kroužek, který fungoval do roku 1931 (E. Windholz, S. Lorand, J. Frank, D. Julius, A. Klein).

V Košicích v roce 1923 přednášel mimo jiné Sándor Ferenczi, u kterého v témže roce podstoupil analýzu S. Lorand.

1921: Do Prahy emigroval jeden z prvních průkopníků psychoanalýzy v Rusku, spoluzakladatel a první předseda Moskevské psychoanalytické společnosti (1911) psychiatr Nikolaj Osipov. Nepřijal nabídku profesury na univerzitní klinice v Brně a místo toho převzal vedení ambulance psychiatrické univerzitní kliniky v Praze.

1922: N. Osipov vystoupil s přednáškou na schůzi Purkyňovy společnosti. Bylo mu poskytnuto místo na Karlově univerzitě.

1923: N. Osipov habilitoval na Karlově univerzitě a stal se prvním docentem psychoanalýzy u nás. Přednášel psychiatrii a klinickou psychoanalýzu.

1925: Kolem N. Osipova vznikl tzv. ruský psychiatrický kroužek, který fungoval do roku 1934 a byl složený z ruských lékařů usazených v Praze se zájmem o psychoanalýzu (C. Černá, V. Dosužkovová, Th. Dosužkov, Š. Vereščaka, L. Cwilling, K. Gavrilov, A. L. Bém, Stopolt a další).

1931: Za účasti A. Freudové, M. Eitingona, P. Federna, E. Windholze a dalších byla odhalena pamětní deska Sigmunda Freuda na jeho rodném domě v Příboře.

1931: Emanuel Windholz se stal prvním českým psychoanalytikem a přímým členem IPA, který absolvoval výcvik v Berlíně u Moshe Wulffa a krátce pracoval na poliklinice Berlínského psychoanalytického institutu. V Praze si založil soukromou psychoanalytickou praxi.

1932: Vyšel Sborník Psychoanalytických prací (s příspěvky J. Stuchlíka, N. Osipova, J. Franka, F. Slabihoudka a E. Windholze, který sborník uspořádal).

1935: V Praze vyšel sborník věnovaný osobnosti N. Osipova Žizň i smerť.

Pražská psychoanalytická studijní skupina / Psychoanalytická skupina v Č. S. R. (1933–1939)

V Praze našla útočiště před nacismem skupina berlínských psychoanalytiček a psychoanalytiků, kteří zde v roce 1933 vytvořili Pražskou psychoanalytickou pracovní skupinu. Jejího vedení se ujala Frances Deriová, která spolu s Annie Reichovou a Stephanií Bornsteinovou začala organizovat psychoanalytický výcvik, přednášky a semináře. Skupinu dále tvořili v Praze usazení berlínští psychoanalytičtí kandidáti, ke kterým se přidali pražští zájemci o psychoanalýzu. Skupina byla v roce 1934 přidružena k Vídeňské psychoanalytické společnosti jako studijní skupina a v dobových materiálech vystupovala jako Psychoanalytická skupina v Č. S. R. Pod vedením Otto Fenichela (1935–1938) se pražská skupina dále rozvíjela jako významné středoevropské psychoanalytické výukové pracoviště. Pražská studijní skupina byla v roce 1936 v rámci IPA uznána jako výcvikové centrum; jeho vedením byl pověřen Otto Fenichel. Společnost pro studium psychoanalýzy představovala domácí organizační rámec tohoto pražského okruhu, jejím předsedou se stal Emanuel Windholz.

1933: V Praze našly útočiště před nacismem berlínské psychoanalytičky Frances Deriová, Annie Reichová a Steffi Bornsteinová. Hned po příjezdu od října 1933 začaly organizovat Pražskou psychoanalytickou studijní skupinu (Prager psychoanalytische Arbeitsgemeinschaft), jejíž činnost se soustředila na psychoanalytický výcvik, semináře a veřejné přednášky. Skupinu postupně tvořili v Praze usazení berlínští psychoanalytičtí kandidáti, k nimž se přidali pražští zájemci o psychoanalýzu: Heinrich a Jela Löwenfeldovi, Hanna Heilbornová, Elisabeth (Lilo) Gerö-Heymannová, Edith Glücková, Christine (Mädi) Oldenová, E. Windholz, Jan Frank, Richard Karpe a Theodor Dosužkov a další.

1934: Pražská studijní skupina byla na kongresu IPA v Lucernu oficiálně přidružena k Vídeňské psychoanalytické společnosti (Wiener Psychoanalytische Vereinigung). V dobových materiálech vystupovala pod názvem Psychoanalytická skupina v Č. S. R. (Psychoanalytische Arbeitsgemeinschaft in Prag); v anglických zprávách byla označována jako Czecho-Slovakian Study Group.

1935: Ve dnech 8.–10. června se ve Vídni konala první konference čtyř zemí s účastí psychoanalytiků z Maďarska, Rakouska, Itálie a Československa. Na konferenci se podílely Maďarská, Vídeňská a Italská psychoanalytická společnost a Psychoanalytická skupina v Č. S. R..

Do Prahy se 8. října přistěhoval Otto Fenichel a převzal vedení pražské skupiny po F. Deriové, která odjela do Spojených států. Pokračoval výcvik kandidátů, přednáškové kurzy, kasuistické semináře a večerní přednášky pro veřejnost. Výuka probíhala třikrát týdně. Přednášet v následujících letech přijížděli také členové Vídeňské psychoanalytické společnosti (A. Aichhorn, A. Bálintová, M. Bálint, E. Bibring, P. Federn, E. Kris, R. Spitz, R. Sterba, R. Waelder, H. Zulliger ad.).

1936: Ve dnech 2.–8. srpna 1936 se v Mariánských Lázních konal XIV. mezinárodní psychoanalytický kongres IPA, první kongres IPA na území Československa. Místní organizační zajištění připravoval společný výbor Vídeňské psychoanalytické společnosti a Psychoanalytické skupiny v Č. S. R. Dne 2. srpna 1936 pověřila International Training Commission Otto Fenichela založením pražského výcvikového centra; pražská studijní skupina tak byla v rámci IPA uznána jako výcvikové centrum.

V překladu O. Friedmanna (ve spolupráci se S. Bornsteinovou, E. Windholzem, J. Karpem a H. Bondym) začaly česky vycházet Freudovy spisy Úvod do psychoanalysy (1936), Psychoanalytické chorobopisy (1937), Výklad snů (1937), Psychopatologie všedního dne (1938), už předtím byly česky vydány Tři úvahy o sexuální teorii (1926), Budoucnost jedné iluse (1929), Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci (1933), O sobě a psychoanalyse (1936).

1937: Ve dnech 15.–17. května proběhla v Budapešti druhá konference čtyř zemí, svolaná Maďarskou, Vídeňskou a Italskou psychoanalytickou společností a Psychoanalytickou skupinou v Č. S. R. Za pražskou skupinu vystoupili Otto Fenichel a Steffi Bornsteinová.

1938: Otto Fenichel a většina dalších psychoanalytiků a kandidátů opustili Prahu a emigrovali. S rozpuštěním Vídeňské psychoanalytické společnosti skončila také činnost Psychoanalytické skupiny v ČSR a výcvikového centra, které k ní byly přidruženy. Společnost pro studium psychoanalýzy, která představovala její domácí organizační rámec, byla rozpuštěna.

1939: Zemřela Steffi Bornsteinová, která po Fenichelově emigraci zůstala v Praze a nakrátko převzala vedení pražské skupiny. Z těch, kdo zůstali v Československu, přežil válku jediný Theodor Dosužkov.

Psychoanalýza v meziválečné avantgardě v Československu (1930–1939)

V prostředí meziválečné kulturní avantgardy vznikala různá uskupení, která měla více či méně blízko k Freudově psychoanalýze, nejhlasitěji se k Freudovi hlásili surrealisté. Surrealistická skupina v Č.S.R. vznikla v Praze v roce 1934 a navázala na některé dřívější aktivity svých členů (Devětsil, Levá fronta). Surrealisté Freudovu psychoanalýzu vítali a exploatovali její objevy. Freudovy myšlenky ovlivnily básníka Vítězslava Nezvala v jeho dodnes podnětných úvahách o povaze básnické tvorby. Díky své intuici přinesl mnoho pozoruhodných vzhledů do povahy moderní poezie. Teoretik moderního umění a vůdčí osobnost české kulturní avantgardy meziválečného období Karel Teige začlenil Freudovy objevy do svých uměnovědných koncepcí. Člen skupiny biolog a antropolog Bohuslav Brouk napsal jednu z prvních českých monografických knih o psychoanalýze nazvanou jednoduše Psychoanalysa (1932). V prostředí české umělecké avantgardy se stal se vášnivým zastáncem Freudových myšlenek a současně kritikem některých stránek psychoanalýzy, ve svých článcích čelil odmítavým a nesmiřitelným útokům vůči psychoanalýze ze strany liberálně smýšlejících intelektuálů politického „středu“ i ze strany stalinistického křídla představitelů tehdejší politické levice.

1930: Vyšla revue Zvěrokruh 1 a 2 (editor V. Nezval), zařazeny byly Broukovy překlady ukázek ze S. Freuda, C.G. Junga a O. Ranka.

1930–1933: Jindřich Štyrský vydával Erotickou revue, v níž se objevily ukázky od S. Freuda, A. Reichové a G. Groddecka.

1932: Bohuslav Brouk vydal knihu Psychoanalysa. Na knihu reagoval v Časopise lékařů českých psychiatr a sexuolog Hugo Bondy, později účastník pražské psychoanalytické pracovní skupiny.

1933: V edici Knihovna Levé fronty vyšly publikace psychoanalytiků Wilhelma Reicha:  Sexuální boj mládeže a Annie Reichové: K pohlavní výchově dítěte, a dále publikace: Sapir, Reich, Jurinetz: Marxismus a freudismus.

1934: V Praze vznikla Skupina surrealistů v Č.S.R., jejíž autoři se hlásili k Freudovým myšlenkám a jeho podněty rozvíjeli ve svých teoretických i uměleckých dílech (V. Nezval, K. Teige, J. Štyrský, B. Brouk ad.).

1936: Otto Fenichel v Levé frontě v Praze přednášel o dialekticko-materialistické psychologii.

Vyšla Nezvalova stať: Čím je surrealismu Sigmund Freud.

1937: Heinrich Löwenfeld otiskl studii K psychologii německého fašismu ve sborníku Dějiny a přítomnost, který vydávala pražská Historická skupina.

Psychoanalýza v období protektorátu Čechy a Morava (1939–1945), po válce (1945–1948) a v období stalinismu (1948–1961)

Společnost pro studium psychoanalýzy byla v roce 1938 v důsledku historických událostí rozpuštěna. Její členové emigrovali, nepřežili válku nebo byli zavražděni v koncentračních táborech. Z předválečného pražského okruhu zůstal v Československu Theodor / Bohodar Dosužkov, který se zasloužil o udržení psychoanalýzy v době nacistické okupace, o její krátké poválečné obnovení a následně také o její přežití ve stalinském období. V proměnlivých, neoficiálních či ilegálních podmínkách organizoval výcvik, semináře a přednášky; po válce se mu podařilo nakrátko obnovit Společnost pro studium psychoanalýzy v Praze.

1939–1945: Bohodar Dosužkov jako jediný z původní skupiny přežil v Praze nacistickou okupaci, během které kolem sebe soustředil skupinu mladých mediků se zájmem o psychoanalýzu, s nimiž se tajně scházel.

1946: . Dne 3. srpna byla z iniciativy Theodora / Bohodara Dosužkova obnovena Společnost pro studium psychoanalýzy (The Society for the Study of Psycho-Analysis in Prague), jejímž cílem bylo šíření a rozvoj psychoanalytického hnutí v Československu. Společnost byla zařazena mezi “nové formace” provizorně přijaté IPA. Bohodar Dosužkov začal znovu organizovat psychoanalytický výcvik, přednášky a semináře; společnost čítala 23 členů. Členy společnosti se stali také někteří účastníci ilegálních soukromých seminářů z protektorátní doby, mimo jiné Otakar Kučera a Ladislav Haas. Dosužkov, Kučera a později Haas byli uváděni jako přímí členové IPA a v následujících desetiletích se společně podíleli na tréninkových analýzách a vzdělávání kandidátů psychoanalýzy v převážně ilegálních podmínkách.

1947: Vyšla Psychoanalytická ročenka (editor B. Dosužkov)

1948: vyšel Sborník psychoanalytických prací (editor B. Dosužkov).

1948–1961: Po komunistickém puči ztratila Společnost pro studium psychoanalýzy možnost oficiálního působení a její členové se museli nedobrovolně stáhnout do ilegality. Někteří se od psychoanalýzy odvrátili; zůstali B. Dosužkov, O. Kučera, L. Haas, M. Benová a někteří další. Psychoanalýza a  psychoanalytický výcvik musely nadále probíhat skrytě v ordinacích nebo bytech analytiků; neexistovaly ani psychoanalytická společnost ani psychoanalytický institut; kontakty se zahraničím byly minimální. Na přelomu padesátých a šedesátých let se začali objevovat noví zájemci o psychoanalýzu (P. Tautermann, L. Erdély ad.).

Psychoanalytická skupina a psychoanalýza v období 1962–1971

V tomto období docházelo k postupnému uvolňování společenských poměrů, psychoanalýza byla od poloviny šedesátých let tolerována. Přicházeli noví zájemci o psychoanalytické vzdělání, výcvik probíhal i nadále v bytech a ordinacích analytiků a vedli ho B. Dosužkov, O. Kučera a L. Haas. Navzdory tomu, že nevznikla psychoanalytická společnost ani výukový institut, získala pražská skupina podporu z IPA, která do Prahy vysílala tréninkové a supervizní analytiky a naopak naši analytici a kandidáti začali být zváni na zahraniční konference. Naděje na znovuobnovení Společnosti pro studium psychoanalýzy a psychoanalytického institutu a začlenění do mezinárodních struktur se rozplynula po invazi vojsk Varšavské smlouvy a nástupu normalizace.

1962–1968: Na začátku a zejména od poloviny šedesátých let do výcviku v psychoanalýze vstupovali noví zájemci a pravidelně se konaly teoretické a kazuistické semináře. Díky podpoře IPA do Prahy přijížděli tréninkoví a supervizní analytici ze zahraničí – z Vídně Wilhelm Solms-Rödelheim, Harald Leupold-Löwenthal a Hans Strotzka, z Holandska Abraham de Blécourt, G. A. Ladee, J. V. Ladee-Levy, M. C. Mackensie-van der Noordaa, E. J. Scholten-Zeelt a E. de Wind a z Itálie Emilio Servadio.

1965: Po mnoha letech zákazu psychoanalýzy vyšla oficiální monografická publikace o Freudovi a psychoanalýze s názvem Sigmund Freud od Jiřího Cvekla a oficiální přistup k psychoanalýze začal být smířlivější, byť stále kritický.

1966: V Městské knihovně v Praze byl zahájen podzimní cyklus veřejných přednášek Psychoanalýza a freudismus s aktivní účastí psychoanalytiků (O. Kučera). Byl tím zahájen cyklus večerů (1966–1968), na kterých vystoupili kromě psychoanalytiků, filosové, surrealisté, estetici a teoretici umění a literatury. Psychoanalýza tak mohla po dlouhé době vystoupit ze své izolace a konfrontovat své myšlenky na širším ideovém fóru.

1967: Na 12. vědeckých pracovních dnech moravských a slovenských psychiatrů v Olomouci bylo ohlášeno s psychoanalytickými příspěvky několik analytiků (B. Dosužkov, M. Benová, O. Kučera, E. Fišerová, P. Tautermann, Z. Havlíček).

Na mezinárodním IPA kongresu v Kodani aktivně vystoupili O. Kučera a L. Haas, účastnili se ho i další členové a kandidáti pražské psychoanalytické skupiny.

V Městské knihovně v Praze pokračoval jarní cyklus veřejných přednášek Psychoanalýza a vědy o člověku s aktivní účastí psychoanalytiků (O. Kučera, P. Tautermann, Z. Havlíček, J. Pechar).

1968: 6. konference Středoevropské psychoanalytické asociace (Arbeitstagung der Mitteleuropäischen Psychoanalytischen Vereinigungen) ve švýcarském Brunnenu se aktivně účastnilo 12 psychoanalytiků a kandidátů z Československa.

V Městské knihovně v Praze se konal závěrečný jarní cyklus veřejných přednášek Vztah psychoanalýzy a moderního umění s aktivní účastí psychoanalytiků (O. Kučera, Z. Havlíček, J. Pechar).

Publikovány byly Pražské přednášky o psychoanalýze, díl I. (s příspěvky P. Tautermanna, M. Benové a Z. Havlíčka). Kniha byla bezprostředně po vydání stažena z distribuce.

K tisku byla připravena Dosužkovova další Psychoanalytická ročenka (její tisk byl nastupujícími normalizačními státními orgány znemožněn).

1969: O. Kučera vydal I. a II. svazek Freudových vybraných spisů. Vyšlo první číslo mezioborového časopisu Analogon s podtitulem Surrealismus – Psychoanalysa – Strukturalismus (obnoveno bylo v roce 1990).

1970: K tisku byl v nakladatelství Odeon připraven výbor z Freudových „kulturních“ studií Nesnáze s kulturou, vydání knihy bylo zastaveno normalizačními státními orgány.

1971: O. Kučera vydal III. svazek Freudových vybraných spisů.

Psychoanalytická skupina a psychoanalýza v období normalizace (1971–1989)

Psychoanalytici a kandidáti se museli v období normalizace opět stáhnout do ústraní, publikační aktivita byla znovu nemožná. Někteří z původní skupiny emigrovali (a působili jako psychoanalytici v zahraničí), jiní se od psychoanalýzy vzdálili, část se dál scházela, pořádala přednášky a semináře, praktikovala neoficiálně psychoanalýzu, O. Kučera a B. Dosužkov pokračovali ve výcviku kandidátů, k nim se přidal P. Tautermann a M. Benová a v osmdesátých letech někteří další. Na konci osmdesátých let začaly aktivity pražské psychoanalytické skupiny narůstat, obnovily se kontakty se zahraničím, byla snaha naplňovat výcvikové požadavky a strukturu vzdělávání dle standardů IPA.

1981: Po smrti O. Kučery (1980) a B. Dosužkova (1982) se nově ustavila psychoanalytická skupina složená z jejich 18 žáků praktikujících psychoanalýzu (M. Borecký, V. Fischelová, H. Junová, J. Kocourek, V. Mikota, P. Příhoda, J. Růžička, M. Šebek, B. Vacková a další), mimo tuto skupinu zůstali analytici P. Tautermann, B. Wünschová, A. Žižková a M. Řezníček. Konaly se nadále pravidelné teoretické a klinické semináře, byla zavedena pravidla pro příjem nových kandidátů a struktura vzdělání podle vzoru IPA, která se stala základem Psychoanalytického institutu.

1988: Pražská psychoanalytická skupina byla uznána Českou psychiatrickou společností jako součást psychoterapeutické sekce (jako Pracovní skupina pro studium psychoanalýzy).

V Praze proběhl první klinicky zaměřený seminář s psychoanalytiky z Pařížské psychoanalytické společnosti (12 Čechů a 10 Francouzů).

Pražskou skupinu navštěvovali psychoanalytici a supervizoři H. Leupold-Löwenthal, manželé Sandlerovi, Rolf Klüwer, J. Groen-Prakken a další.

1989: V létě na mezinárodním IPA kongresu v Římě se pět členů neoficiální psychoanalytické skupiny stalo přímými asociovanými členy IPA (V. Fischelová, J. Kocourek, V. Mikota, M. Šebek, B. Vacková) a v nadcházejících letech je následovali další.

V říjnu, po mnoha letech umlčení, došlo k oficiálnímu vystoupení psychoanalytiků na půdě České lékařské společnosti.

Proběhl druhý Česko–francouzský psychoanalytický seminář.

Vyšla dvě čísla polosamizdatového Psychoanalytického sborníku – časopisu Psychoanalytické skupiny (editor J. Kocourek a redakční kruh V. Fischelová, V. Mikota, P. Příhoda, M. Šebek), jehož vydávání pokračovalo oficiálně do roku 1995.

Česká psychoanalytická společnost a Psychoanalytický institut po roce 1989

Po roce 1989 se oficiálně založená Česká psychoanalytická společnost v postupných krocích, pod vedením tzv. sponsoring commitee IPA (Friedrich-Wilhelm Eickhoff, Heydée Faimberg a Rafael Moses), začlenila do IPA struktur, jako plnohodnotná společnost, která garantuje výcvik v psychoanalýze v České republice. Probíhají přednášky, semináře, jsou pořádány konference, vycházejí psychoanalytické publikace, členové a kandidáti ČPS přednášejí a účastní se konferencí, seminářů a pracovních skupin doma i v zahraničí.

1990: Oficiálně byla registrována a znovuzaložena Česká psychoanalytická společnost a Psychoanalytický institut.

1991: Vzniklo Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourka, ve kterém postupně vyšly kompletní sebrané spisy S. Freuda, některé další psychoanalytické tituly a do roku 1995 vycházel dvakrát ročně Psychoanalytický sborník – časopis ČPS.

1993: ČPS získala na 38. kongresu IPA v Amsterodamu status „studijní skupiny“ IPA (Study group).

1995: V kinosále Francouzského institutu v Praze se konal v pořadí třetí Česko-francouzský psychoanalytický seminář (symposium) s názvem Psychoanalýza a potíže s civilizací.

1996: Proběhlo dvoudenní sympozium Psychoanalýza v Čechách pořádané Českou psychoanalytickou společností a Společností Franze Kafky v Praze, na němž vystoupili psychoanalytici a odborníci z dalších disciplín. Stejnojmenný sborník ze sympozia vyšel o rok později (editor M. Mahler).

1999: ČPS získala status „provizorní společnosti“ IPA (Provisional Society).

2002: Evropskou psychoanalytickou federací (EPF) za přispění České psychoanalytické společnosti byla v Praze uspořádána mezinárodní psychoanalytická konference.

2004: ČPS získala status „regulérní psychoanalytické společnosti“ IPA (regular IPA Psychoanalytic Society)

2006: ČPS uspořádala v Praze mezinárodní psychoanalytickou konferenci Krycí vzpomínky ve světle současné psychoanalýzy a neurovědy.

2013: V České republice se podruhé po 77 letech konal 48. mezinárodní kongres IPA v Praze.

2015: Proběhla 1. pražská mezinárodní konference věnovaná odkazu Otto Fenichela: Strach z cizího – Antisemitismus, xenofobie a zkušenost „uncanny“.

Vyšla publikace Strach z cizího (editoři R. Telerovský a M. Mahler) jako první svazek nově založené edice Psychoanalytická knihovna (dosud vyšly tři svazky)

2017: Konala se 2. pražská mezinárodní konference věnovaná odkazu. Otto Fenichela: Psychická změna (jedinec – instituce – společnost).