Historie ČPS

Stručná historie psychoanalýzy v Československu a České psychoanalytické společnosti

  • Solitéři psychoanalýzy v českých zemích 1913–1928
  • Jaroslav Stuchlík a košický psychoanalytický kroužek (1919–1931) & Nikolaj Osipov a ruský psychiatrický kroužek (1925–1934)
  • Pražská psychoanalytická pracovní skupina (1933–1936) & Společnost pro studium psychoanalýzy v Č.S.R. (1936–1939)
  • Psychoanalýza v meziválečné avantgardě v Československu (1930–1939)
  • Psychoanalýza v období protektorátu Čechy a Morava (1939–1945), po válce (1945–1948) a v období stalinismu (1948–1961)
  • Psychoanalytická skupina a psychoanalýza v období 1962–1971
  • Psychoanalytická skupina a psychoanalýza v období normalizace (1971–1989)
  • Česká psychoanalytická společnost a Psychoanalytický institut po roce 1989

Solitéři psychoanalýzy v českých zemích 1913–1928

Před vznikem Československa bylo v českých zemích jen několik málo jedinců, kteří si našli cestu k psychoanalýze a Freudovi. Mezi nejvýraznější patří Josef Reinhold, Frieda Tellerová, Franz Pollak, Otto Pötzl. Většina z nich byla ve spojení s Freudem a Vídeňskou psychoanalytickou společností, psychoanalýzu nepraktikovali jako takovou, ale využívali její poznatky a metody ve svých oborech.

1913: Lékař a filosof Josef Reinhold nastoupil do Priessnitzova léčebného sanatoria v Lázních Jeseník na střední Moravě a pacienty tam léčil také prostřednictvím psychoanalytických metod. Od roku 1911 byl členem Vídeňské psychoanalytické společnosti a rok předtím navštěvoval Freudovy semináře.

1920: Frieda Tellerová, dcera pražského knihkupce se zájmem o literaturu a umění, se stala členkou Vídeňské psychoanalytické společnosti a účastnila se Freudových seminářů. Následně publikovala psychoanalytické práce o umění a v Praze přednášela o psychoanalýze. V roce 1928 z Vídeňské společnosti vystoupila.

1921: Pražský lékař Franz Pollak v říjnu 1921 požádal o přijetí do Vídeňské psychoanalytické asociace. Spolu s profesorem Otto Pötzlem měli v úmyslu založit v Praze psychoanalytickou společnost, ale ze záměru sešlo.

1922: Profesor psychiatrie Otto Pötzl, který byl členem  Vídeňské psychoanalytické společnosti se stal vedoucím katedry psychiatrie na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze (do roku 1928).

1926: Vyšla první česká kniha o psychoanalyze od ne-psychoanalytika Rudolfa Součka.

Jaroslav Stuchlík a košický psychoanalytický kroužek (1919–1931) & Nikolaj Osipov a ruský psychiatrický kroužek (1925–1934)

Před vznikem oficiálně uznané Pražské psychoanalytické studijní skupiny (1933–1939) působila v Československu dvě uskupení zaměřená na psychoanalýzu, v jejichž čele stáli psychiatři Jaroslav Stuchlík a Nikolaj Jefgrafovič Osipov. Každý z nich kolem sebe soustředil skupinu mladších kolegů, z nichž někteří se od poloviny třicátých let dvacátého století podíleli na ustavení a fungování Pražské psychoanalytické studijní skupiny a po druhé světové válce se stali úspěšnými psychoanalytiky ve Spojených státech (E. Windholz, S. Lorand, J. Frank) anebo se zasloužili o zachování psychoanalytického výcviku v dobách nacistické okupace a následného stalinského a normalizačního období (Th. Dosužkov).

1913: Jaroslav Stuchlík se jako asistent Eugena Bleulera seznámil s C.G. Jungem.

1915: J. Stuchlík publikoval první českou psychoanalyticky zaměřenou studii a následně další práce o psychoanalýze v Haškovcově revue a Časopise lékařů českých.

1917: J. Stuchlík navázal ve Vídni kontakt s Freudem a dalšími psychoanalytiky, účastnil se schůzí tamní psychoanalytické společnosti a Freudových seminářů.

1919: J. Stuchlík se stal primářem neuropsychiatrického oddělení nemocnice v Košicích a zorganizoval kolem sebe skupinu mladších kolegů se zájmem o psychoanalýzu tzv. košický psychoanalytický kroužek, který fungoval do roku 1931 (E. Windholz, S. Lorand, J. Frank, D. Julius, A. Klein).

V Košicích v roce 1923 přednášel mimo jiné Sándor Ferenczi, u kterého v témže roce podstoupil analýzu S. Lorand.

1921: Do Prahy emigroval jeden z prvních průkopníků psychoanalýzy v Rusku, spoluzakladatel a první předseda Moskevské psychoanalytické společnosti (1911) psychiatr Nikolaj Osipov. Nepřijal nabídku profesury na univerzitní klinice v Brně a místo toho převzal vedení ambulance psychiatrické univerzitní kliniky v Praze.

1922: N. Osipov vystoupil s přednáškou na schůzi Purkyňovy společnosti. Bylo mu poskytnuto místo na Karlově univerzitě.

1923: N. Osipov habilitoval na Karlově univerzitě a stal se prvním docentem psychoanalýzy u nás. Přednášel psychiatrii a klinickou psychoanalýzu.

1925: Kolem N. Osipova vznikl tzv. ruský psychiatrický kroužek, který fungoval do roku 1934 a byl složený z ruských lékařů usazených v Praze se zájmem o psychoanalýzu (C. Černá, V. Dosužkovová, Th. Dosužkov, Š. Vereščaka, L. Cwilling, K. Gavrilov, A. L. Bém, Stopolt a další).

1931: Za účasti A. Freudové, M. Eitingona, P. Federna, E. Windholze a dalších byla odhalena pamětní deska Sigmunda Freuda na jeho rodném domě v Příboře.

1931: Emanuel Windholz se stal prvním českým psychoanalytikem a přímým členem IPA, který absolvoval výcvik v Berlíně u Moshe Wulffa a krátce pracoval na poliklinice Berlínského psychoanalytického institutu. V Praze si založil soukromou psychoanalytickou praxi.

1932: Vyšel Sborník Psychoanalytických prací (s příspěvky J. Stuchlíka, N. Osipova, J. Franka, F. Slabihoudka a E. Windholze, který sborník uspořádal).

1935: V Praze vyšel sborník věnovaný osobnosti N. Osipova Žizň i smerť.

Pražská psychoanalytická pracovní skupina (1933–1936) & Společnost pro studium psychoanalýzy v Č.S.R. (1936–1939)

V Praze našla útočiště před nacismem skupina berlínských psychoanalytiků, kteří zde v roce 1933 vytvořili Pražskou psychoanalytickou pracovní skupinu. Jejího vedení se ujala Frances Deriová, která spolu s Annie Reichovou, Stephanií Bornsteinovou začaly organizovat psychoanalytický výcvik, přednášky a semináře. Skupinu dále tvořili v Praze usazení berlínští psychoanalytičtí kandidáti, ke kterým se přidali pražští zájemci o psychoanalýzu. Skupina byla přidružena k Vídeňské psychoanalytické společnosti a následně pod vedením Otto Fenichela (1935–1938) vytvořila podmínky pro své oficiální uznání Mezinárodní psychoanalytickou asociací (IPA) jakožto samostatná Společnost pro studium psychoanalýzy (1936–1939). Jejího vedení se ujal Emanuel Windholz, první český analytik, vedoucím výcvikového programu byl jmenován O. Fenichel.

1933: Do Prahy uprchly z Berlína členky Německé psychoanalytické společnosti Frances Deriová, Annie Reichová a Steffi Bornsteinová. Hned po příjezdu (říjen) začali organizovat pražskou psychoanalyticklou pracovní skupinu, začaly organizovat výcvik v psychoanalýze a cykly přednášek a seminářů (skupinu tvořili Heinrich a Jela Löwenfeldovi, Hanna Heilbornová, Elisabeth (Lilo) Gerö-Heymannová, Edith Glücková, a Christine (Mädi) Oldenová, E. Windholz, Jan Frank, Richard Karpe a Theodor Dosužkov a další).

1934: Pražská psychoanalytická skupina byla oficiálně na kongresu IPA v Lucernu přidružena k Vídeňské psychoanalytické společnosti jako Psychoanalytická pracovní skupina v Č.S.R. (Psychoanalytische Arbeitsgemeinschaft in der ČSR)

1935: Ve Vídni konala společná konference členů maďarské, vídeňské a italské psychoanalytické společnosti a československé studijní skupiny.

Do Prahy se 8. října přistěhoval Otto Fenichel a převzal vedení pražské skupiny po F. Deriové, která odjela do Spojených států. Pokračoval výcvik kandidátů, přednáškové kurzy, kasuistické semináře a večerní přednášky pro veřejnost. Výuka probíhala třikrát týdně. Přednášet v následujících letech přijížděli také členové Vídeňské psychoanalytické společnosti (A. Aichhorn, A. Bálintová, M. Bálint, E. Bibring, P. Federn, E. Kris, R. Spitz, R. Sterba, R. Waelder, H. Zulliger ad.).

1936: V Mariánských lázních se konal mezinárodní kongres IPA, na kterém byla pražská skupina oficiálně uznána jako Společnost pro studium psychoanalýzy (Gesellschaft für das Studium der Psychoanalyse) a Fenichel se stal oficiální vedoucím jejího vzdělávacího institutu.

V překladu O. Friedmanna (ve spolupráci se S. Bornsteinovou, E. Windholzem, J. Karpem a H. Bondym) začaly česky vycházet Freudovy spisy Úvod do psychoanalysy (1936), Psychoanalytické chorobopisy (1937), Výklad snů (1937), Psychopatologie všedního dne (1938), už předtím byly česky vydány Tři úvahy o sexuální teorii (1926), Budoucnost jedné iluse (1929), Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci (1933), O sobě a psychoanalyse (1936).

1937: V Budapešti proběhla druhá konference čtyř zemí svolaná maďarskou, vídeňskou a italskou psychoanalytickou společností a česko-slovenskou studijní skupinou.

1938: O. Fenichel a většina dalších psychoanalytiků opustili Prahu a emigrovali.

1939: Zemřela S. Bornsteinová, která po Fenichelově emigraci zůstala v Praze a nakrátko převzala vedení pražské skupiny. Společnost pro studium psychoanalýzy byla vyškrtnuta z rejstříku spolků. Z těch, co zůstali v Československu, přežil válku jediný Th. Dosužkov.

Psychoanalýza v meziválečné avantgardě v Československu (1930–1939)

V prostředí meziválečné kulturní avantgardy vznikala různá uskupení, která měla více či méně blízko k Freudově psychoanalýze, nejhlasitěji se k Freudovi hlásili surrealisté. Surrealistická skupina v Č.S.R. vznikla v Praze v roce 1934 a navázala na některé dřívější aktivity svých členů (Devětsil, Levá fronta). Surrealisté Freudovu psychoanalýzu vítali a exploatovali její objevy. Freudovy myšlenky ovlivnily básníka Vítězslava Nezvala v jeho dodnes podnětných úvahách o povaze básnické tvorby. Díky své intuici přinesl mnoho pozoruhodných vzhledů do povahy moderní poezie. Teoretik moderního umění a vůdčí osobnost české kulturní avantgardy meziválečného období Karel Teige začlenil Freudovy objevy do svých uměnovědných koncepcí. Člen skupiny biolog a antropolog Bohuslav Brouk napsal jednu z prvních českých monografických knih o psychoanalýze nazvanou jednoduše Psychoanalysa (1932). V prostředí české umělecké avantgardy se stal se vášnivým zastáncem Freudových myšlenek a současně kritikem některých stránek psychoanalýzy, ve svých článcích čelil odmítavým a nesmiřitelným útokům vůči psychoanalýze ze strany liberálně smýšlejících intelektuálů politického „středu“ i ze strany stalinistického křídla představitelů tehdejší politické levice.

1930: Vyšla revue Zvěrokruh 1 a 2 (editor V. Nezval), zařazeny byly Broukovy překlady ukázek ze S. Freuda, C.G. Junga a O. Ranka.

1930–1933: Jindřich Štyrský vydával Erotickou revue, v níž se objevily ukázky od S. Freuda, A. Reichové a G. Groddecka.

1932: Bohuslav Brouk vydal knihu Psychoanalysa. Na knihu reagoval v Časopise lékařů českých psychiatr a sexuolog Hugo Bondy, později účastník pražské psychoanalytické pracovní skupiny.

1933: V edici Knihovna Levé fronty vyšly publikace psychoanalytiků Wilhelma Reicha:  Sexuální boj mládeže a Annie Reichové: K pohlavní výchově dítěte, a dále publikace: Sapir, Reich, Jurinetz: Marxismus a freudismus.

1934: V Praze vznikla Skupina surrealistů v Č.S.R., jejíž autoři se hlásili k Freudovým myšlenkám a jeho podněty rozvíjeli ve svých teoretických i uměleckých dílech (V. Nezval, K. Teige, J. Štyrský, B. Brouk ad.).

1936: Otto Fenichel v Levé frontě v Praze přednášel o dialekticko-materialistické psychologii.

Vyšla Nezvalova stať: Čím je surrealismu Sigmund Freud.

1937: Heinrich Löwenfeld otiskl studii K psychologii německého fašismu ve sborníku Dějiny a přítomnost, který vydávala pražská Historická skupina.

Psychoanalýza v období protektorátu Čechy a Morava (1939–1945), po válce (1945–1948) a v období stalinismu (1948–1961)

Společnost pro studium psychoanalýzy byla v roce 1939 vlivem historických událostí rozpuštěna, její členové emigrovali, nepřežili nebo byli zavražděni v koncentračních táborech, zůstal jen jediný její předválečný člen Theodor (Bohodar) Dosužkov, který se zasloužil o udržení psychoanalýzy v době nacistické okupace, o její krátké znovuoživení po válce a následně znovu o její udržení ve stalinském období. Po celou tu dobu a převážně v podmínkách ilegality organizoval neoficiální výcvik, semináře a přednášky, nakrátko se mu Společnost podařilo obnovit.

1939–1945: Bohodar Dosužkov jako jediný z původní skupiny přežil v Praze nacistickou okupaci, během které kolem sebe soustředil skupinu mladých mediků se zájmem o psychoanalýzu, s nimiž se tajně scházel.

1946: B. Dosužkov obnovil Společnost pro studium psychoanalýzy (čítala 23 členů) a začal organizovat psychoanalytický výcvik, přednášky a semináře. Členy společnosti se stali také někteří účastníci ilegálních soukromých seminářů v protektorátní době, mimo jiné to byli Otakar Kučera a Ladislav Haas, kteří se po Dosužkovovi stali dalšími přímými členy IPA a podíleli se v příštích desetiletích spolu s Dosužkovem na tréninkových analýzách a vzdělávání kandidátů psychoanalýzy.

1947: Vyšla Psychoanalytická ročenka (editor B. Dosužkov)

1948: vyšel Sborník psychoanalytických prací (editor B. Dosužkov).

1948–1961: Po komunistickém puči ztratila Společnost pro studium psychoanalýzy možnost oficiálního působení a musela se nedobrovolně opět stáhnout do ilegality. Někteří členové se od psychoanalýzy odvrátili, zůstali B. Dosužkov, O. Kučera, L. Haas, M. Bénová a někteří další. Psychoanalýza a  psychoanalytický výcvik musel nadále probíhat skrytě v ordinacích nebo bytech analytiků, neexistovala ani psychoanalytická společnost ani psychoanalytický institut, kontakty se zahraničím byly minimální. Na přelomu padesátých a šedesátých let se začali objevovat noví zájemci o psychoanalýzu (P. Tautermann, L. Erdély ad.).

Psychoanalytická skupina a psychoanalýza v období 1962–1971

V tomto období docházelo k postupnému uvolňování společenských poměrů, psychoanalýza byla od poloviny šedesátých let tolerována. Přicházeli noví zájemci o psychoanalytické vzdělání, výcvik probíhal i nadále v bytech a ordinacích analytiků a vedli ho B. Dosužkov, O. Kučera a L. Haas. Navzdory tomu, že nevznikla psychoanalytická společnost ani výukový institut, získala pražská skupina podporu z IPA, která do Prahy vysílala tréninkové a supervizní analytiky a naopak naši analytici a kandidáti začali být zváni na zahraniční konference. Naděje na znovuobnovení Společnosti pro studium psychoanalýzy a psychoanalytického institutu a začlenění do mezinárodních struktur se rozplynula po invazi vojsk Varšavské smlouvy a nástupu normalizace.

1962–1968: Na začátku a zejména od poloviny šedesátých let do výcviku v psychoanalýze vstupovali noví zájemci a pravidelně se konaly teoretické a kazuistické semináře. Díky podpoře IPA do Prahy přijížděli tréninkoví a supervizní analytici ze zahraničí – z Vídně Wilhelm Solms-Rödelheim, Harald Leupold-Löwenthal a Hans Strotzka, z Holandska Abraham de Blécourt, G. A. Ladee, J. V. Ladee-Levy, M. C. Mackensie-van der Noordaa, E. J. Scholten-Zeelt a E. de Wind a z Itálie Emilio Servadio.

1965: Po mnoha letech zákazu psychoanalýzy vyšla oficiální monografická publikace o Freudovi a psychoanalýze s názvem Sigmund Freud od Jiřího Cvekla a oficiální přistup k psychoanalýze začal být smířlivější, byť stále kritický.

1966: V Městské knihovně v Praze byl zahájen podzimní cyklus veřejných přednášek Psychoanalýza a freudismus s aktivní účastí psychoanalytiků (O. Kučera). Byl tím zahájen cyklus večerů (1966–1968), na kterých vystoupili kromě psychoanalytiků, filosové, surrealisté, estetici a teoretici umění a literatury. Psychoanalýza tak mohla po dlouhé době vystoupit ze své izolace a konfrontovat své myšlenky na širším ideovém fóru.

1967: Na 12. vědeckých pracovních dnech moravských a slovenských psychiatrů v Olomouci bylo ohlášeno s psychoanalytickými příspěvky několik analytiků (B. Dosužkov, M. Bénová, O. Kučera, E. Fišerová, P. Tautermann, Z. Havlíček).

Na mezinárodním IPA kongresu v Kodani aktivně vystoupili O. Kučera a L. Haas, účastnili se ho i další členové a kandidáti pražské psychoanalytické skupiny.

V Městské knihovně v Praze pokračoval jarní cyklus veřejných přednášek Psychoanalýza a vědy o člověku s aktivní účastí psychoanalytiků (O. Kučera, P. Tautermann, Z. Havlíček, J. Pechar).

1968: 6. konference Středoevropské psychoanalytické asociace (Arbeitstagung der Mitteleuropäischen Psychoanalytischen Vereinigungen) ve švýcarském Brunnenu se aktivně účastnilo 12 psychoanalytiků a kandidátů z Československa.

V Městské knihovně v Praze se konal závěrečný jarní cyklus veřejných přednášek Vztah psychoanalýzy a moderního umění s aktivní účastí psychoanalytiků (O. Kučera, Z. Havlíček, J. Pechar).

Publikovány byly Pražské přednášky o psychoanalýze, díl I. (s příspěvky P. Tautermanna, M. Benové a Z. Havlíčka). Kniha byla bezprostředně stažena z distribuce.

K tisku byla připravena Dosužkovova další Psychoanalytická ročenka (její tisk byl nastupujícími normalizačními státními orgány znemožněn)

1969: O. Kučera vydal I. a II. svazek Freudových vybraných spisů. Vyšlo první číslo mezioborového časopisu Analogon s podtitulem Surrealismus – Psychoanalysa – Strukturalismus (obnoveno bylo v roce 1990).

1970: K tisku byl připraven výbor z Freudových „kulturních“ studií Nesnáze s kulturou, vydání knihy bylo zastaveno normalizačními státními orgány.

1971: O. Kučera vydal III. svazek Freudových vybraných spisů.

Psychoanalytická skupina a psychoanalýza v období normalizace (1971–1989)

Psychoanalytici a kandidáti se museli v období normalizace opět stáhnout do ústraní, publikační aktivita byla znovu nemožná. Někteří z původní skupiny emigrovali (a působili jako psychoanalytici v zahraničí), jiní se od psychoanalýzy vzdálili, část se dál scházela, pořádala přednášky a semináře, praktikovala neoficiálně psychoanalýzu, O. Kučera a B. Dosužkov pokračovali ve výcviku kandidátů, k nim se přidal P. Tautermann a M. Bénová a v osmdesátých letech někteří další. Na konci osmdesátých let začaly aktivity pražské psychoanalytické skupiny narůstat, obnovily se kontakty se zahraničím, byla snaha naplňovat výcvikové požadavky a strukturu vzdělávání dle standardů IPA.

1981: Po smrti O. Kučery (1980) a B. Dosužkova (1982) se nově ustavila psychoanalytická skupina složená z jejich 18 žáků praktikujících psychoanalýzu (M. Borecký, V. Fischelová, H. Junová, J. Kocourek, V. Mikota, P. Příhoda, J. Růžička, M. Šebek, B. Vacková a další.), mimo tuto skupinu zůstali analytici P. Tautermann, B. Wünschová, A. Žižková a M. Řezníček. Konaly se nadále pravidelné teoretické a klinické semináře, byla zavedena pravidla pro příjem nových kandidátů a struktura vzdělání podle vzoru IPA, která se stala základem Psychoanalytického institutu.

1988: Pražská psychoanalytická skupina byla uznána Českou psychiatrickou společností jako součást psychoterapeutické sekce (jako Pracovní skupina pro studium psychoanalýzy).

V Praze proběhl první klinicky zaměřený seminář s psychoanalytiky z Pařížské psychoanalytické společnosti (12 Čechů a 10 Francouzů).

Pražskou skupinu navštěvovali psychoanalytici a supervizoři H. Leupold-Löwenthal, manželé Sandlerovi, Rolf Klüwer, J. Groen-Prakken a další.

1989: V létě na mezinárodním IPA kongresu v Římě se pět členů neoficiální psychoanalytické skupiny stalo přímými asociovanými členy IPA (V. Fischelová, J. Kocourek, V. Mikota, M. Šebek, B. Vacková) a v nadcházejících letech je následovali další.

V říjnu, po mnoha letech umlčení, došlo k oficiálnímu vystoupení psychoanalytiků na půdě České lékařské společnosti.

Proběhl druhý Česko–francouzský psychoanalytický seminář.

Vyšla dvě čísla polosamizdatového Psychoanalytického sborníku – časopisu Psychoanalytické skupiny (editor J. Kocourek a redakční kruh V. Fischelová, V. Mikota, P. Příhoda, M. Šebek), jehož vydávání pokračovalo oficiálně do roku 1995.

Česká psychoanalytická společnost a Psychoanalytický institut po roce 1989

Po roce 1989 se oficiálně založená Česká psychoanalytická společnost v postupných krocích, pod vedením tzv. sponsoring commitee IPA (Friedrich-Wilhelm Eickhoff, Heydée Faimberg a Rafael Moses), začlenila do IPA struktur, jako plnohodnotná společnost, která garantuje výcvik v psychoanalýze v České republice. Probíhají přednášky, semináře, jsou pořádány konference, vycházejí psychoanalytické publikace, členové a kandidáti ČPS přednášejí a účastní se konferencí, seminářů a pracovních skupin doma i v zahraničí.

1990: Oficiálně byla registrována a znovuzaložena Česká psychoanalytická společnost a Psychoanalytický institut.

1991: Vzniklo Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourka, ve kterém postupně vyšly kompletní sebrané spisy S. Freuda, některé další psychoanalytické tituly a do roku 1995 vycházel dvakrát ročně Psychoanalytický sborník – časopis ČPS.

1993: ČPS získala na 38. kongresu IPA v Amsterodamu status „studijní skupiny“ IPA (Study group).

1995: V kinosále Francouzského institutu v Praze se konal v pořadí třetí Česko-francouzský psychoanalytický seminář (symposium) s názvem Psychoanalýza a potíže s civilizací.

1996: Proběhlo dvoudenní sympozium Psychoanalýza v Čechách pořádané Českou psychoanalytickou společností a Společností Franze Kafky v Praze, na němž vystoupili psychoanalytici a odborníci z dalších disciplín. Stejnojmenný sborník ze sympozia vyšel o rok později (editor M. Mahler).

1999: ČPS získala status „provizorní společnosti“ IPA (Provisional Society).

2002: Evropskou psychoanalytickou federací (EPF) za přispění České psychoanalytické společnosti byla v Praze uspořádána mezinárodní psychoanalytická konference.

2004: ČPS získala status „regulérní psychoanalytické společnosti“ IPA (regular IPA Psychoanalytic Society)

2006: ČPS uspořádala v Praze mezinárodní psychoanalytickou konferenci Krycí vzpomínky ve světle současné psychoanalýzy a neurovědy.

2013: V České republice se podruhé po 77 letech konal 48. mezinárodní kongres IPA v Praze.

2015: Proběhla 1. pražská mezinárodní konference věnovaná odkazu Otto Fenichela: Strach z cizího – Antisemitismus, xenofobie a zkušenost „uncanny“.

Vyšla publikace Strach z cizího (editoři R. Telerovský a M. Mahler) jako první svazek nově založené edice Psychoanalytická knihovna (dosud vyšly tři svazky)

2017: Konala se 2. pražská mezinárodní konference věnovaná odkazu. Otto Fenichela: Psychická změna (jedinec – instituce – společnost).