Odborná setkání jsou primárně určena členům a kandidátům ČPS, otevřena jsou však i dalším zájemcům o psychoanalýzu z řad odborné veřejnosti.
Setkání probíhají každý 1. čtvrtek v měsíci v 19:30 v sídle ČPS (Spálená 29, Praha 1 – Nové Město), pokud není uvedeno jinak.
Účastnit se je možné také online prostřednictvím ZOOM.
Akce je zařazena do systému celoživotního vzdělávací AKP ČR pro klinické psychology (garantka Martina Telerovská) a ČLK pro lékaře (garant David Holub).
Přihlášení a platba pro nečleny ČPS
V případě, že nejste členem ani kandidátem ČPS a chcete se semináře zúčastnit poprvé, kontaktujte nejprve koordinátorku odborných aktivit Martinu Telerovskou.
V případě první účasti proveďte platbu až po obdržení potvrzení od koordinátorky odborných aktivit ČPS. Při opakované účasti již potvrzení nečekejte – po vyplnění přihlášky uhraďte poplatek.
Pokud se rozhodnete pro osobní účast v sídle ČPS, informujte prosím koordinátorku předem, nejpozději den před konáním semináře.
Pokud po zaplacení automaticky neobdržíte odkaz na Zoom, obraťte se [>ZDE] na koordinátorku odborných aktivit, která vám jej obratem zašle.
Pro rok 2026 bylo zvoleno téma “Jazyk, tělo, touha: hysterie a její scény”.
Motivy tělesnosti, symptomu a jazyka, touhy a řeči, sexuálna a vytěsnění, volné asociace a etiky naslouchání, Erotu a Thanatu”
Cyklus přednášek se obrací k motivům tělesnosti, symptomu a jazyka, touhy a řeči, sexuálna a vytěsnění, volné asociace a etiky naslouchání, Erotu a Thanatu, které se vynořili na klíčové scéně psychoanalýzy – na živé scéně hysterie.
Navazující diskusní setkání (pondělní pokračování)
U vybraných čtvrtečních přednášek bude program doplněn o navazující diskusní setkání v pondělí (obvykle 14 dní po přednášce). Umožní vrátit se k otázkám a tématům, která se otevřela ve čtvrteční přednášce a diskusi, a dále je rozvinout v pracovnějším formátu. Pondělní setkání probíhá osobně i online. Účastníci mimé ČPS, kteří uhradili poplatek za čtvrteční přednášku, se mohou pondělního setkání zúčastnit bez další platby; samostatná účast pouze v pondělí je za 450 Kč.
Harmonogram seminářů
V přednášce se autor zastavuje u otázek, které název cyklu otevírá: 1) Proč hysterie? 2) V jakém smyslu mluvíme o scénách? 3) Co lze získat z námitky o anachroničnosti hysterie – a potažmo psychoanalytické metody? Každý bod je doprovozen úvahou o jednom raném Freudově pojmenování, které zároveň ukazuje na část „kostry“ psychoanalytické metody: „průchod řečí“, „jiná scéna“ a „vnímání oproštěné od aktuální potřeby“.
Fantasma subjektu hysterie pramení z „jiné scény“, toho, co je stopou, memoárem v reálnu bez symbolické podoby. Je rozehráním senzoriálních stop bez řečového ukotvení. Fantasma je přítomná absence. Naše úvaha o hysterii se zabývá stavem bloudící diskontinuitní jouissance, stavem, který rozmanitostí hávů, jež na sebe bere, volá po střetu s formativní hranicí, po přijetí kontur svého těla. Pacient přichází s žádostí, aby byl slyšen. Aby analytik uslyšel jeho nevědomou pravdu pronikající jakýmkoli jeho narativem, symptomem, fikcí či jejím chyběním. Nevědomá žádost pacienta míří k revizi hry fort–da, k nastolení rytmu ztrát a návratu touhy. Toho, co subjektu umožňuje být odlišeným Já a ne mnohostí figur. V procházení řečením uslyšet svůj vlastní signifikant.
Pojem hysterie má obvykle spíš negativní nádech. Příspěvek se zaměří na to, že některé hysterické fenomény mohou mít i opačný význam: mohou doprovázet růst pacienta a úspěšnou léčbu.
Hysterie je vstupním tématem a scénou pro chápání fungování mysli v psychoanalýze (nejen patologie) a také — a to především — jedním z mnoha módů fungování lidské mysli. Tento modus zahrnuje zkušenost přechodu z tělesného do mentálního prostoru (na rozdíl od módů v rámci psychického prostoru), anebo její uvíznutí; zde mám na mysli především proces přechodu touhy (potřeby). Touha naléhá — zevnitř i navenek — svými senzoricko-emočními prvky, které nejsou transformované (beta-elementy), takže nejsou myslitelné a neumožňují myslet o jejím vřazení do vztahů s druhými lidmi; naopak jsou evakuované z mentálního prostoru a tato zkušenost zůstává nereprezentovaná. Ve vztahovém prostoru se mnohdy vyjadřuje jako touha po objektu (infantilně sexuálním nebo chybějícím objektu) a hledá rychlé spojení s druhým nebo splynutí s objektem. Na analytické scéně má hysterie podobu snahy o realizaci touhy, což je spojeno s mnoha odehráváními a také spoluodehráváními. Zde terapeut nabízí svou schopnost kontejnovat tuto zkušenost touhy (nebo zábran proti ní) a postupně ji transformovat do reprezentací (alfa-elementů) pomocí alfa funkce terapeuta a terapeutického páru a tuto reprezentovanou zkušenost zapojit do asociativního proudu myšlení. Součástí procesu kontejnování a procesu transformace jsou ale také odehrávání a mnohdy spolodehrávání ve vířivých přenosově-protipřenosových interakcích. Možným úběžníkem terapeutického úsilí pak je, jak učinit pro klienta neúnosně bolestivou realitu nenaplněné touhy snesitelnější, tolerovatelnější, myslitelnější a žitelnější a následně ji také reflektovat. Pro terapeuta to znamená zažívat tlak touhy, podpořit její transformaci, nezabít ji a současně naslouchat bez touhy, paměti a porozumění. Takže: paradox nikoli k vyřešení.
Psychoanalytička ČPS IPA
Přednáška se zaměří na hysterii nikoli primárně jako klinickou diagnózu, ale jako historicky a kulturně utvářený fenomén na pomezí těla, obrazu a performativity. Východiskem budou fotografie pacientek z pařížské Salpêtrière a zejména otázka, co tyto obrazy „ukazují“ a co naopak zakrývají. Obraz hysterie bude rámován mezi medicínským pohledem, fotografickým aparátem a očekáváním publika. Zvláštní pozornost bude věnována vztahu hysterie a spiritistických seansí, kde se tělesný projev, trans a řeč mrtvých prolínají s performancí a sugescí. Cílem přednášky je otevřít otázku, jak obraz, rituál a pohled druhého spoluutvářejí hysterický symptom a jak tyto historické formy rezonují s psychoanalytickým myšlením dodnes.
Tréninkový a supervizní psychoanalytik ČPS IPA
Příspěvek sleduje proměny hysterické struktury v současné klinické praxi. Namísto klasických konverzních symptomů se dnes setkáváme s disperzí: touha se rozptyluje do fragmentárních tělesných obtíží, performativních konstrukcí identity, psychosomatických, úzkostně-depresivních obrazů a vztahových dramat. Symptom ztrácí podobu někdejší grande attaque hystérique Jeana-Martina Charcota a dramatických attitudes passionnelles; maskuje se jako porucha identity, chronická somatická tenze či labilní obraz sebe spojený s hledáním místa v touze Druhého.
Hysterická organizace touhy nezmizela, ale proměnila své symptomatické formy a nosologické zařazení. Může se manifestovat v obrazech označovaných jako hraniční organizace osobnosti, funkční neurologická porucha nebo genderová dysforie. Nejde pouze o překryv symptomů, nýbrž o přetrvávání určité organizace vztahu k Druhému, tělu a přenosu pod novými diagnostickými nálepkami.
Příspěvek vychází ze strukturální psychoanalytické perspektivy a opírá se o klinické viněty z ambulantní praxe. Ukazuje, jak tuto logiku v konkrétní práci rozpoznat a odlišit od difúze identity založené na fragmentaci self a od primárně neurologicky organizovaného funkčního symptomu. L’hystérie, encore!
Freudovy spisy o hysterii prezentují hysterii jako určitou divadelní scénu, na které podstatnou roli hraje tělesnost a gestika postav. Ukážeme, že v tomto ohledu Freudovo myšlení vyrůstá nejen ze Charcota, ale také z některých koncepcí rozvíjených v devatenáctém století. Modelovou úlohu zde hraje Andrea De Jorio, archeolog a autor knihy o gestikulaci Neapolitánců, publikované v roce 1832. Zda ji Freud četl, není jisté, ale De Joriovo pojetí gesta jako fosilizované energie přežívající napříč časem a Freudovy analýzy “multimodální” komunikace hysterických subjektů vykazují až překvapivé paralely.