“Eseje Romana Telerovského se zaměřují na souvislosti mezi psychoanalýzou a oním fungováním imaginativních schopností, které nachází výraz v básnické tvorbě. Vyvrací tak představu, která našla výraz i v názorech některých surrealistů, že psychoanalýza by měla plnit jen jakousi hygienizační funkci a sloužit tak pouze normalizaci lidského chování, která by byla v protikladu k svobodnému rozvoji psychických sil. Jeho přístup k dané problematice má o to větší váhu, že se může opírat i o vlastní klinickou praxi: podobně jako kdysi Zbyněk Havlíček spojuje totiž zkušenost vlastní básnické tvorby se zkušeností psychoanalytika.” – Jiří Pechar, 2016
“(…) studie o paralelách mezi stavem básnické inspirace a protipřenosovou zkušeností v analytickém procesu patří k nejcennějším zdejším teoretickým příspěvkům na téma nevědomí a poesie vzniklým během posledního desetiletí.” – Stanislav Dvorský, Nevědomí a básnický objev, 2016