Odborná setkání ČPS

Odborná setkání jsou tradičně určena členům a kandidátům ČPS, ale rádi bychom je otevřeli i dalším zájemcům o psychoanalýzu. Pro rok 2023 jsme zvolili jako hlavní a propojující téma pojetí pravdy v psychoanalýze.

V případě, že nejste členem nebo kandidátem ČPS a máte zájem se akce účastnit, kontaktujte přímo koordinátora odborných aktivit Jiřího Jakubů.

Setkání probíhají každý 3. čtvrtek v měsíci v 19:30 v sídle ČPS (Pobřežní 22, Praha 8 – Karlín), pokud není uvedeno jinak.

„V srdci světa, dalo by se říci metaforou, musí být něco, co určuje – byť různým způsobem – jak realitu, tak i pravdu, takže realita může sice pravdu plodit, ale nemůže ji nikdy zakládat a určovat, zatímco pravda sice realitu proniká, ale nikoli na způsob reálné „síly“ – Jan Patočka

Harmonogram seminářů

19. ledenMartin Mahler: Pravda v psychoanalýze
16. únorRoman Telerovský: Pravda a sebeklam ve volné asociaci
16. březenJosef Fulka: Pravda malířského obrazu: Didi-Hubermanova interpretace Botticelliho
20. dubenIva Andrejsová: S Lacanem o nevědění a pravdě subjektu
18. květenDavid Holub: Pravda analytického prostoru
15. červenJiří Jakubů: Pravda těla v psychoanalytické perspektivě
21. záříMartin Babík: Psychoanalýza ako služobník pravdy (a v nej psychoanalytik ako advokát lží)
19. říjenRadim Karpíšek: Bionovo „O“: ultimátní realita a pravda
16. listopadLuba Březinová: Psychická pravda v kleiniánském myšlení

Úvod k tematickému cyklu přednášek. V čem se psychoanalytická pravda liší od jiných druhů pravdy? Je koncept pravdy v psychoanalýze stále užitečný? Pravda jako obsah a proces. Existují mimoslovní pravdy? Pravda jako sdílená hodnota. Pravda jako potrava mysli. Klinické ukázky.

Provázanost a komplementarita vůle k pravdě a nutkání k sebeklamu v prožitcích sebe sama, ve vyprávění vlastního života a ve volné asociaci. Pravda v psychoanalýze jako nepředvídatelná a sotva integrovatelná událost, která otvírá výhled na ještě nepojmenované, jako setkání s tím, co vypadlo z obrazu a vrací se „slepě“ zpět, a jako nacházení podmínek, za kterých je možno zaujímat k těmto v psychoanalýze vyvstávajícím skutečnostem pravdivější vztah. Příspěvek bude upravenou verzí stejnojmenné eseje otištěné v časopise Analogon 95/2021.

Francouzský historik umění a teoretik obrazu Georges Didi-Huberman velice často používá při svých interpretacích uměleckých děl psychoanalytické pojmosloví. Nejde ovšem o nějakou banální “psychoanalýzu” tvůrce dotyčného uměleckého díla, ale o interpretaci samotného obrazu v termínech předeterminovanosti, fantasmatu, nutkavé neurózy, zamaskovaného dotyku atd. Je tím nově položena otázka pravdy v malířství – nejde o “referenční” ani tradičně ikonologickou interpretaci uměleckého díla, ale o interpretaci tohoto díla jako svého druhu psychického prostoru. Tento jeho postup ukážeme na příkladu jeho výkladu Botticelliho, jak jej předkládá v knize “Otevřít Venuši” (1999).

Seminář se pokusí otevřít úvahy o distorzích v psychoanalýze, a jejích různých podobách, kterých si můžeme všímat v analytickém prostoru. Nevědomí potřebuje ke svému vyjádření prostředí, scénu, psychickou lokalitu na-prosté svobody slova. Analytický prostor, který se liší od sociálního prostoru, nemá předem danou agendu, je projektivní, intersubjektivní, přenosový, regresivní, multitemporální a triangulární. Zkreslení, neporozumění, miskoncepce a další zásahy nevědomých procesů představují nejen neklamnou stopu, „znamenitý objekt psychoanalýzy“, ale stávají se zároveň zviditelněním a novou příležitostí k oslovení a transformaci.

„Pravda mnou mluví“, ne já o ní. Ne obsahem řeči, diskurzu, to mluvou samotnou prolíná z krajin nejpodivnějších, nejzáhadnějších, nejintimnějších naší duše. Z místa nevědění, toho, co je vytěsněno, forkluzí uzavřeno, o Věci přímo vypovídat nemůže. Reálno subjektu a vědění se míjí. Co představuje mysl? Je aktérem myšlení, sídlem poznání? Z reálna bytí, onoho mimovědomého světa nevědění, sil touhy a chybění, pravda subjektu promlouvá symptomem. To formací symptomu, jeho převleky, naléhá, hlásí se o slovo. Myšlení a bytí? „Myslím tam, kde nejsem, jsem tedy tam, kde nemyslím.“

Jakožto člověk jsem tělesný subjekt, pohybující se (motio) a prožívající (emotio) v konkrétním prostoru. Mé tělo je základnou mé mysli, přirozenou mírou věcí, objektem lásky i nenávisti, útočištěm i trýzní. Přebývám v něm, promlouvá ke mně a vedu s ním hovor, jeho prostřednictvím zakouším svět a druhé – a oni mne. Takto se utvářející emoční zkušenost je potravou nejen pro mé myšlení a vyjevování se smyslu, ale také otevřenou možností pro prchavé, avšak transcendující prožitky pravdy v setkání s druhým.

(V paradoxnom svete mysle, psychoanalýza ako služobník pravdy a psychoanalytik ako advokát lží.)

“Išiel som po ulici a pohrýzol  ma pes,  tak som išiel k zubárovi. „ Moje oči cítia!”, “Klamem, teda som.” Gödel, Escher, Bach a Freud. Paradoxný svet v matematike , maľbe , hudbe a v obecnom fungovaní mysle v nás.  Zamyslenie sa nad paradoxným svetom  objaveným Freudom v podobe fungovania mysle na podklade nevedomých motívov a paradoxných zákonov nevedomia a kde metóda psychoanalýzy je služobníkom pre dotyk s pravdou a psychoanalytik advokátom “lží” – nie len snov a halucinácii.

Základní polarita bionovského myšlení je vztah mezi neznámým a známým, nekonečným a konečný, mezi věděním (epistemologií) a bytím (ontologií). Pravda  a nepravda jsou různé aspekty v  procesu transformace, v procesu proměny k větší živosti a stávání se sebou. Emoční pravda (nepravda) se neustále vynořuje   a je  spoluutvářená  v kontaktu klienta  s terapeutem,   je transformována a je  nezbytnou „stravou” pro růst mysli klienta.  Terapeut k tomu využívá různých nástrojů: schopnosti negativního, snění, halucinózy atd., pohybuje se tak s klientem neustále v emočních turbulencích  a na hraně mentální katastrofy,  kde se otevírá prostor pro změnu.

Nejspíš žádný psychoanalytik nebude jiného názoru, že do analýzy chodí stále častěji nebo spíš převážně pacienti se závažnou psychopatologií. Chtějí, touží po porozumění a pomoci, ale v práci s nimi často dojdeme k tomu, že vlastně tak úplně rozumět a vědět nechtějí. Jejich obranné systémy jsou velmi rezistentní nebo jde také říct, že jsou velmi funkční. Chrání před porozuměním a poznáním svých vnitřních motivů, schémat, vnitřní reality, která bývá jiná, než jakou se zdála být. Analytik není jen tím, kdo pomůže porozumět, ale především tím, kdo pomůže snášet vinu a stud související s odkrytou vnitřní pravdou.

Téma vyhrazeno