Odborná setkání jsou primárně určena členům a kandidátům ČPS, otevřena jsou však i dalším zájemcům o psychoanalýzu z řad odborné veřejnosti.
Setkání probíhají každý 1. čtvrtek v měsíci v 19:30 v sídle ČPS (Spálená 29, Praha 1 – Nové Město), pokud není uvedeno jinak.
Účastnit se je možné také online prostřednictvím ZOOM.
Akce je zařazena do systému celoživotního vzdělávací AKP ČR pro klinické psychology (garantka Martina Telerovská) a ČLK pro lékaře (garant David Holub).
Přihlášení a platba pro nečleny ČPS
V případě, že nejste členem ani kandidátem ČPS a chcete se semináře zúčastnit poprvé, kontaktujte nejprve koordinátorku odborných aktivit Martinu Telerovskou.
V případě první účasti proveďte platbu až po obdržení potvrzení od koordinátorky odborných aktivit ČPS. Při opakované účasti již potvrzení nečekejte – po vyplnění přihlášky uhraďte poplatek.
Pokud se rozhodnete pro osobní účast v sídle ČPS, informujte prosím koordinátorku předem, nejpozději den před konáním semináře.
Pokud po zaplacení automaticky neobdržíte odkaz na Zoom, obraťte se [>ZDE] na koordinátorku odborných aktivit, která vám jej obratem zašle.
Pro rok 2026 bylo zvoleno téma “Jazyk, tělo, touha: hysterie a její scény”.
Motivy tělesnosti, symptomu a jazyka, touhy a řeči, sexuálna a vytěsnění, volné asociace a etiky naslouchání, Erotu a Thanatu”
Cyklus přednášek se obrací k motivům tělesnosti, symptomu a jazyka, touhy a řeči, sexuálna a vytěsnění, volné asociace a etiky naslouchání, Erotu a Thanatu, které se vynořili na klíčové scéně psychoanalýzy – na živé scéně hysterie.
Navazující diskusní setkání (pondělní pokračování)
U vybraných čtvrtečních přednášek bude program doplněn o navazující diskusní setkání v pondělí (obvykle 14 dní po přednášce). Umožní vrátit se k otázkám a tématům, která se otevřela ve čtvrteční přednášce a diskusi, a dále je rozvinout v pracovnějším formátu. Pondělní setkání probíhá osobně i online. Účastníci mimé ČPS, kteří uhradili poplatek za čtvrteční přednášku, se mohou pondělního setkání zúčastnit bez další platby; samostatná účast pouze v pondělí je za 450 Kč.
Harmonogram seminářů
V přednášce se autor zastavuje u otázek, které název cyklu otevírá: 1) Proč hysterie? 2) V jakém smyslu mluvíme o scénách? 3) Co lze získat z námitky o anachroničnosti hysterie – a potažmo psychoanalytické metody? Každý bod je doprovozen úvahou o jednom raném Freudově pojmenování, které zároveň ukazuje na část „kostry“ psychoanalytické metody: „průchod řečí“, „jiná scéna“ a „vnímání oproštěné od aktuální potřeby“.
Fantasma subjektu hysterie pramení z „jiné scény“, toho, co je stopou, memoárem v reálnu bez symbolické podoby. Je rozehráním senzoriálních stop bez řečového ukotvení. Fantasma je přítomná absence. Naše úvaha o hysterii se zabývá stavem bloudící diskontinuitní jouissance, stavem, který rozmanitostí hávů, jež na sebe bere, volá po střetu s formativní hranicí, po přijetí kontur svého těla. Pacient přichází s žádostí, aby byl slyšen. Aby analytik uslyšel jeho nevědomou pravdu pronikající jakýmkoli jeho narativem, symptomem, fikcí či jejím chyběním. Nevědomá žádost pacienta míří k revizi hry fort–da, k nastolení rytmu ztrát a návratu touhy. Toho, co subjektu umožňuje být odlišeným Já a ne mnohostí figur. V procházení řečením uslyšet svůj vlastní signifikant.
Hysterické fenomény přirozeně doprovází analytické propracování. Ve formě disociativních procesů s roztodivným obsahem rozkvétají a vadnou ve službě vybití afektu. Takové kvantitativní pojetí vede ke specifickému výkladu těchto hysterických fenoménů, který je nutně podřízen metrické perspektivě. Tedy hodnocení dle např. frekvence výskytu, délce trvání či míře intenzity pro různé a izolované jevy. Důsledkem je i častý nevědomý postoj k hodnocení těchto fenoménů v metrických škálách. Jsou tak vnímány jako např.: časté x chybějící, protahované x krátké, intenzivní x slabé. A v důsledku vítané x nevítané.
Přednáška se tomuto pojetí vyhýbá. Cílem je kvalitativní zvážení umožňující uchopení individuální jakosti fenoménů: jakým způsobem se hysterické jevy vyjevují? Proč mizí a vznikají v daném kontextu? Jakými dynamickými pravidly se mohou řídit? Jaký je jejich účel a podstata?
Příspěvek je volně inspirovaný Ferencziho výzvou z roku 1928 o nedostatečné teorii kvalitativních aspektů propracovávání analytického materiálu pacienta. Přednáška je dále inspirována teoriemi Breuera a Freuda, Janeta, Piageta a Elkinda.
Charakter odborného setkání bude přednáška s komentářem věnovaná autorské teorii a technice přednášejících.
Hysterie je vstupním tématem a scénou pro chápání fungování mysli v psychoanalýze (nejen patologie) a také — a to především — jedním z mnoha módů fungování lidské mysli. Tento modus zahrnuje zkušenost přechodu z tělesného do mentálního prostoru (na rozdíl od módů v rámci psychického prostoru), anebo její uvíznutí; zde mám na mysli především proces přechodu touhy (potřeby). Touha naléhá — zevnitř i navenek — svými senzoricko-emočními prvky, které nejsou transformované (beta-elementy), takže nejsou myslitelné a neumožňují myslet o jejím vřazení do vztahů s druhými lidmi; naopak jsou evakuované z mentálního prostoru a tato zkušenost zůstává nereprezentovaná. Ve vztahovém prostoru se mnohdy vyjadřuje jako touha po objektu (infantilně sexuálním nebo chybějícím objektu) a hledá rychlé spojení s druhým nebo splynutí s objektem. Na analytické scéně má hysterie podobu snahy o realizaci touhy, což je spojeno s mnoha odehráváními a také spoluodehráváními. Zde terapeut nabízí svou schopnost kontejnovat tuto zkušenost touhy (nebo zábran proti ní) a postupně ji transformovat do reprezentací (alfa-elementů) pomocí alfa funkce terapeuta a terapeutického páru a tuto reprezentovanou zkušenost zapojit do asociativního proudu myšlení. Součástí procesu kontejnování a procesu transformace jsou ale také odehrávání a mnohdy spolodehrávání ve vířivých přenosově-protipřenosových interakcích. Možným úběžníkem terapeutického úsilí pak je, jak učinit pro klienta neúnosně bolestivou realitu nenaplněné touhy snesitelnější, tolerovatelnější, myslitelnější a žitelnější a následně ji také reflektovat. Pro terapeuta to znamená zažívat tlak touhy, podpořit její transformaci, nezabít ji a současně naslouchat bez touhy, paměti a porozumění. Takže: paradox nikoli k vyřešení.
Psychoanalytička ČPS IPA
Přednáška se zaměří na hysterii nikoli primárně jako klinickou diagnózu, ale jako historicky a kulturně utvářený fenomén na pomezí těla, obrazu a performativity. Východiskem budou fotografie pacientek z pařížské Salpêtrière a zejména otázka, co tyto obrazy „ukazují“ a co naopak zakrývají. Obraz hysterie bude rámován mezi medicínským pohledem, fotografickým aparátem a očekáváním publika. Zvláštní pozornost bude věnována vztahu hysterie a spiritistických seansí, kde se tělesný projev, trans a řeč mrtvých prolínají s performancí a sugescí. Cílem přednášky je otevřít otázku, jak obraz, rituál a pohled druhého spoluutvářejí hysterický symptom a jak tyto historické formy rezonují s psychoanalytickým myšlením dodnes.
Tréninkový a supervizní psychoanalytik ČPS IPA
Příspěvek sleduje proměny hysterické struktury v současné klinické praxi. Namísto klasických konverzních symptomů se dnes setkáváme s disperzí: touha se rozptyluje do fragmentárních tělesných obtíží, performativních konstrukcí identity, psychosomatických, úzkostně-depresivních obrazů a vztahových dramat. Symptom ztrácí podobu někdejší grande attaque hystérique Jeana-Martina Charcota a dramatických attitudes passionnelles; maskuje se jako porucha identity, chronická somatická tenze či labilní obraz sebe spojený s hledáním místa v touze Druhého.
Hysterická organizace touhy nezmizela, ale proměnila své symptomatické formy a nosologické zařazení. Může se manifestovat v obrazech označovaných jako hraniční organizace osobnosti, funkční neurologická porucha nebo genderová dysforie. Nejde pouze o překryv symptomů, nýbrž o přetrvávání určité organizace vztahu k Druhému, tělu a přenosu pod novými diagnostickými nálepkami.
Příspěvek vychází ze strukturální psychoanalytické perspektivy a opírá se o klinické viněty z ambulantní praxe. Ukazuje, jak tuto logiku v konkrétní práci rozpoznat a odlišit od difúze identity založené na fragmentaci self a od primárně neurologicky organizovaného funkčního symptomu. L’hystérie, encore!
Freudovy spisy o hysterii prezentují hysterii jako určitou divadelní scénu, na které podstatnou roli hraje tělesnost a gestika postav. Ukážeme, že v tomto ohledu Freudovo myšlení vyrůstá nejen ze Charcota, ale také z některých koncepcí rozvíjených v devatenáctém století. Modelovou úlohu zde hraje Andrea De Jorio, archeolog a autor knihy o gestikulaci Neapolitánců, publikované v roce 1832. Zda ji Freud četl, není jisté, ale De Joriovo pojetí gesta jako fosilizované energie přežívající napříč časem a Freudovy analýzy “multimodální” komunikace hysterických subjektů vykazují až překvapivé paralely.